Demoliční palice se s dunivým úderem zabořila do zdi Ateliéru skla ve třetím patře. Prostor, dříve vyklizený a teď opět zaplněný lidmi, explodoval křikem a potleskem celé školy. A pak znova a znova. Studenti, pedagogové i vedení se střídali u rukojeti a opakované rány do stěny proměnily zahájení tohoto večera ve fyzicky prožité gesto. Rozlučka s hlavní budovou UMPRUM na náměstí Jana Palacha tím začala. V duchu školy: nekonvenčně, ale komunitně.
Ve čtvrtek 27. listopadu 2025 se budova před vstupem do rekonstrukce otevřela akademické obci pro velký společný večírek. Místo nostalgického bilancování se ale Palach proměnil v ateliérový festival a interní rituál určený především studentům, zaměstnancům a jejich blízkým. Otevřené ateliéry byly naplněny programem vytvořeným studenty, kteří je roky obývali, čímž vznikla kaleidoskopická škála přístupů.
V budově se potkával fotbálek, italská večeře o několika chodech, dlouho vysílající Radio 202, s těsnícími se tančícími lidmi i na balkoně, omalovánky GDVK, večerní přednáška platformy Shift, premiéra dokumentárního filmu studentů ateliéru VU3 Amálie Kotradyové i kurátorský výběr nostalgických filmů architektů. Ve třetím patře zazněl koncert kapely dílenských a pedagogů Hybrid Papahit s výhledem na Pražský hrad – podlaha se při něm chvěla natolik, že se mezi přítomnými objevovaly obavy, zda vydrží až do konce setu, který trval více než šest hodin. Schodiště propojila světelná instalace, chodby zakryly baldachýny, gauče a pohovky na chodbách se zaplnily studenty, ve sklepě u „Princezny“ fungoval bufet dlouho do noci a hned vedle temný klub se zadýmenými instalacemi včetně boxovacího pytle. Nechybělo množství DJů, bary ani cvičení jógy.
Všichni jsme si tak mohli společně zavzpomínat na spousty chvil strávených na Palachu. V zaplněných chodbách, kde se nábytek a díla studentů prolínají s odpadem a materiály k rozebrání. V ateliérech naplněných tvůrčí energií už po dekády. Na rána, kdy člověk běží ze zastávky na přednášku, i na noci, kdy dodělává klauzurní projekt, když už okolní město i Hrad potemněly, v Rudolfinu skončil koncert a Karlův most se vyprázdnil. Budeme se těšit na návrat za pár let a zatím na viděnou na Miku nebo v Karlíně!
Za organizační tým Miloslav Chytil
Fotografie: Šimona Němečková
Demoliční palice se s dunivým úderem zabořila do zdi Ateliéru skla ve třetím patře. Prostor, dříve vyklizený a teď opět zaplněný lidmi, explodoval křikem a potleskem celé školy. A pak znova a znova. Studenti, pedagogové i vedení se střídali u rukojeti a opakované rány do stěny proměnily zahájení tohoto večera ve fyzicky prožité gesto. Rozlučka s hlavní budovou UMPRUM na náměstí Jana Palacha tím začala. V duchu školy: nekonvenčně, ale komunitně.
Ve čtvrtek 27. listopadu 2025 se budova před vstupem do rekonstrukce otevřela akademické obci pro velký společný večírek. Místo nostalgického bilancování se ale Palach proměnil v ateliérový festival a interní rituál určený především studentům, zaměstnancům a jejich blízkým. Otevřené ateliéry byly naplněny programem vytvořeným studenty, kteří je roky obývali, čímž vznikla kaleidoskopická škála přístupů.
V budově se potkával fotbálek, italská večeře o několika chodech, dlouho vysílající Radio 202, s těsnícími se tančícími lidmi i na balkoně, omalovánky GDVK, večerní přednáška platformy Shift, premiéra dokumentárního filmu studentů ateliéru VU3 Amálie Kotradyové i kurátorský výběr nostalgických filmů architektů. Ve třetím patře zazněl koncert kapely dílenských a pedagogů Hybrid Papahit s výhledem na Pražský hrad – podlaha se při něm chvěla natolik, že se mezi přítomnými objevovaly obavy, zda vydrží až do konce setu, který trval více než šest hodin. Schodiště propojila světelná instalace, chodby zakryly baldachýny, gauče a pohovky na chodbách se zaplnily studenty, ve sklepě u „Princezny“ fungoval bufet dlouho do noci a hned vedle temný klub se zadýmenými instalacemi včetně boxovacího pytle. Nechybělo množství DJů, bary ani cvičení jógy.
Všichni jsme si tak mohli společně zavzpomínat na spousty chvil strávených na Palachu. V zaplněných chodbách, kde se nábytek a díla studentů prolínají s odpadem a materiály k rozebrání. V ateliérech naplněných tvůrčí energií už po dekády. Na rána, kdy člověk běží ze zastávky na přednášku, i na noci, kdy dodělává klauzurní projekt, když už okolní město i Hrad potemněly, v Rudolfinu skončil koncert a Karlův most se vyprázdnil. Budeme se těšit na návrat za pár let a zatím na viděnou na Miku nebo v Karlíně!