Růst spolu. S Alešem Hnátkem, Magdalenou Šťastníkovou a Michalem Králíčkem o vzájemném mezioborovém dialogu a spolupráci v umění a designu, I. část

Michala Králíčka z Ateliéru fotografie I, Magdalenu Šťastníkovou z Ateliéru K.O.V. a Aleše Hnátka z Ateliéru designu oděvu a obuvi spojuje přátelství a výtvarné cítění, které přerostly ve spolupráci propojující fotografii, šperk a oděv do společných projektů na pomezí umění a designu. Jejich tvůrčí syntéza následuje obecnou tendenci mladé generace odklánět se od individualistických výkonů a hledat společnou řeč napříč ateliéry, médii a tématy. V dvoudílném rozhovoru s Magdalenou, Alešem a Michalem jsme si na pozadí realizovaných projektů a zkušeností začínajících profesionálů povídali o nejrůznějších aspektech spolupráce, které provázejí studenty a absolventy UMPRUM. V první části se zaměřujeme na reflexi dosavadní tvorby, dialog oborů a pilíře úspěšné mezioborové praxe.

Text: Veronika Soukupová

AH = Aleš Hnátek
MK = Michal Králíček
MŠ = Magdalena Šťastníková

Každý z vás působí v jiné umělecké oblasti, a přesto vaše tvorba funguje v symbióze. Jak k tomuto tvůrčímu propojení došlo?

AH: Poprvé jsme se spojili v rámci Michalovy bakalářky v roce 2020. Michal tehdy oslovil mě a Majdu, abychom doplnili jeho závěrečnou performance o oděv a šperk. S Michalem už jsme se předtím znali a měli jsme za sebou focení lookbooku, ale tohle bylo poprvé, kdy jsme něco vytvářeli všichni tři dohromady. Každý jsme ve své části zpracovávali společné téma, které se týkalo (ne)zobrazivosti, v provedení nám ale Michal nechal volnou ruku. Když jsme pak věci viděli dohromady na fittingu, měli jsme radost, že to k sobě skvěle ladí a celé to do sebe zapadá. Chtěli jsme to rozvíjet dál. Zároveň jsme si uvědomili, jak moc je při takové spolupráci důležitá důvěra a jak to zároveň každého z nás zavazuje k dobrému výkonu, protože nechce toho druhého zklamat.

Bakalářská práce Michala Králíčka z Ateliéru fotografie I na UMPRUM s oděvy Aleše Hnátka a se šperky Magdaleny Šťastníkové, 2020
(foto Michal Králíček)

Žijeme sice v době hyperindividualismu, mám ale pocit, že se mladá generace umělců od tohoto modelu odvrací a naopak vyhledává kolaborativní praxi. Potvrzením byla třeba i výroční výstava UMPRUM v roce 2020 s titulem Přihraj!, která pojednávala o aspektech spolupráce v tvorbě studentů školy. Jak to vnímáte vy? Co vám mezioborový dialog jako tvůrcům přináší?

MŠ: Pro mě je extrémně inspirativní vidět proces vzniku děl jiného člověka. Zároveň tím získávám jiný názor a pohled na mou tvorbu, což je osvěžující.
AH: Mě na tom baví nejvíc, že lidé uvnitř spoluprací mohou růst spolu a sdílet radost z práce a z výsledku. Dílo je pak mnohem komplexnější.
MK: Já jsem se tímhle způsobem vlastně dostal k módě – měl jsem přítelkyni, která módu studovala a vtáhla mě do toho. Dřív jsem to vnímal dost povrchně, čistě vizuálně, ale postupně jsem začal vnímat, že je móda hlubší a nese v sobě významy a myšlenky, a taky proto jsem ji chtěl fotit. Zároveň jak říká Magda, mezioborový dialog ti dá nové úhly pohledu, což se mi přesně děje.

Na spolupráci v rámci Michalovy diplomové práce pak navazovaly další projekty. Jak probíhaly?

MŠ: Po bakalářce následovala Alešova přehlídka na soutěži Van Graaf Junior Talent. To byl trochu jiný případ – nedělala jsem šperky přímo pro tento účel, ale Aleš mě před přehlídkou oslovil, jestli nemám něco hotového. Vybrala jsem šperky, které se k tomu hodily a těmi jsme doplnili outfity. A kromě toho jsem pomáhala s kovovými prvky, dělala jsem třeba ucho ke kabelce.
AH: Společně jsme ale vytvářeli ten kompletní styling. Michal pak nafotil lookbook, vznikly z toho fotky s Veronikou Čechmánkovou (pozn. red. fotografka a interdisciplinární umělkyně, která spolupracuje s Alešem Hnátkem jako modelka) ve Stromovce. Výhra v soutěži znamenala, že jsem mohl v krátkém čase realizovat novou kolekci a tu pak představit na podzimním MBPFW. Při jejích přípravách jsme na spolupráci znovu navázali. Věděl jsem z předchozích projektů, že spolu naše věci skvěle esteticky fungují, takže to byla jasná volba.
MŠ: Tam už to bylo tak, že jsem vytvářela šperky speciálně pro Alešovu kolekci. Zároveň jsme se domluvili, že Michal bude fotit backstage přehlídky. V průběhu příprav jsme se společně scházeli, ukazovali jsme si proces vzniku našich věcí, diskutovali jsme nad jejich podobou i nad celkovou atmosférou, kterou by to dohromady mělo utvářet. Aliho věci mě samy o sobě inspirovaly. Řešili jsme třeba i barvu materiálu nebo jaké budou střihy oděvů, abych věděla, kde na těle vznikne prostor pro šperk. Nakonec to ale celé vznikalo hodně pocitově, díky čemuž se nevytratily momenty náhody a překvapení, které tvorbu posouvaly dál. Před přehlídkou jsme to zase stylovali přesně na míru modelkám, hodně věcí se finalizovalo až tam.
AH: Bylo to hektické, ale díky tomu to v sobě mělo takovou živou energii a dravost, což se pak promítlo do celé přehlídky.

Lookbook oděvní kolekce Aleše Hnátka na modelce Veronice Čechmánkové (foto Michal Králíček)

Fotografie Michala Králíčka z backstage přehlídky Aleše Hnátka na Mercedes Benz Prague Fashion Week 2021. Oděvní kolekci doplnily šperky Magdaleny Šťastníkové, foto Michal Králíček

Jakou roli v téhle spolupráci hrála fotografie? Z catwalku vznikají oficiální fotky pořadatelů, jak znám vaše projekty, šlo vám o něco jiného, než o statické záznamy outfitů…

AH: Michal fotil přípravy a styling v backstage. Na rozdíl od oficiálních fotek se mu podařilo skvěle zachytit atmosféru přehlídky, detaily i dialog materiálů. Fotky v sobě nesly esenci estetiky, kterou máme společnou a která je patrná ze všech projektů. Pak jsme k této kolekci fotili kampaň v prostorách Nové scény Národního divadla.
MŠ: V rámci backstage focení bral Michal v potaz naši celkovou spolupráci. Vznikly tak fotky, které krásně zachycují šperky, jejich fungování s oděvem a tělem i momenty nasazování. Na přehlídkách šperky hrají důležitou roli, na oficiálních fotografiích jsou ale špatně viditelné – outfity jsou zachycovány jen z dálky a zepředu.
MK: Obojí jsem fotil na analog s bleskem. Tím se do fotek dostala určitá surovost, která pro mě byla žádoucí. Fotit na analog je samo o sobě vzrušující, člověk nemá takovou kontrolu nad vznikem snímků, protože je nevidí na displeji. Když pak dostanu vyvolané fotky z labu, mám pocit, jako bych byl návrhář těch fotek a teď měl konečně možnost je vidět a vnímat v jejich materialitě. Kromě aparátu musím hodně věřit sám sobě – v backstage jsem měl 15 minut, abych to nafotil, jak nejlépe umím, a zároveň jsem byl omezený počtem snímků. Vyžaduje to extrémní soustředěnost a rozvahu.

Řekla bych, že vás spojuje také překračování, nebo přesněji stírání, hranic mezi užitým a volným uměním. Šperky i oděvy se na fotkách často mění ve volné objekty, fotografie není neutrálním záznamem skutečnosti, ale její výtvarnou interpretací. Jak to vnímáte vy? Je toto přístup, k němuž vás vedly ateliéry, které jste absolvovali?

MŠ: Zkratka našeho ateliéru K.O.V. znamená Koncept Objekt Význam. Z principu si tak vlastně zakládá na přesahu do volného konceptuálního vyjádření, který je vítaný. Můžeme se pohybovat na hranici volného objektu, designu a šperku. Má to ale své limity, je třeba respektovat nějaké vytyčené mantinely ateliéru, třeba materialitu nebo práci s kovem. Ráda bych prezentaci projektů posunula ještě do volnější polohy, kombinovala různá média, ale nejsem si jistá, jak by to vedení a komise přijala.
AH: My jsme v ateliéru také vedeni dost konceptuálně, ale vždy v rámci oděvu, který bychom si pravděpodobně nemohli dovolit úplně opustit. Zadání ale přesahují do volnějšího uměleckého pojetí designu – je vítané, když oděv občas přesahuje do objektu. Zároveň cítím, že pokud bychom přišli s nějakým nápadem, kam to posunout nebo třeba chtěli zahrnout jiné médium, jako je tomu v případě digitální módy, vedoucí našeho ateliéru Liběna Rochová by to přijala.
MK: Já jako absolvent z Katedry volného umění mám jinou zkušenost, protože jsme většinou nepracovali s nějakým konkrétním zadáním. Z rozkolu mezi volným a užitým uměním vycházím ale ve své práci vždycky. I když se moje první klauzury netýkaly oděvu, když se na to podívám zpětně, zajímaly mě podobné principy, jako dnes. Obecně mi vadí limity, které jsou na módní fotografii jako užitou disciplínu kladeny, a proto se je snažím prekračovat.

Lookbook ke kolekci oděvů Aleše Hnátka a šperků Magdaleny Šťastníkové, foto Michal Králíček

Do dialogu v jednu chvíli vstupuje také tělo nositele nebo diváka, které je apriori spjato s oděvem, šperkem i módní fotografií. Ve vašich projektech ale není výjimkou, že tělo ve fotografované instalaci chybí. Jakým způsobem pracujete s motivem tělesnosti a nositele ve své práci?

MK: Mám k tomu takový osobitý specifický postoj. Jak jsi zmínila, často nefotím oděv na nositeli, protože přítomnost těla ovlivňuje hrozně moc. Někdy mě zajímá, jak oděv vypadá na těle, jindy se ale od toho chci oprostit. Je to jiný způsob práce. Nemusím mít kolem sebe produkční tým a z focení se stává intimní a introspektivní záležitost. Sám si hledám lokaci, oděvu dávám tvar a zacházím s ním ve svých intencích.
MŠ: Mě hodně baví interakce mezi šperkem a nositelem. Některé moje věci na první pohled neprozrazují, jak si je máš nasadit – když na to pak přijdeš, splynou s tebou. Tělo je nakonec to, co ze šperku dělá šperk, vždycky s ním nějakým způsobem musí komunikovat. Ráda také pracuji s tím, když šperk překračuje tělesnou siluetu.
AH: Tělo je v mé práci zásadní, je to základní stavební prvek. Zároveň mě hodně baví Michalův způsob fotografického záznamu, ve kterém oděv dostává úplně jiný rozměr. Stejně jako Majda mám rád ty přesahy, kdy se za konkrétní situace oděv stává vlastně abstraktním objektem. Podobně vnímám i komunikaci s tělem. Mám jedny šaty, u kterých není úplně jasné, jak se oblékají. Stalo se mi, že si je nositelka oblékla jiným způsobem, než jsem zamýšlel, ale přišlo mi to skvělé. Věci tím získávají takovou novou dynamiku.

Plánujete společnou práci dále rozvíjet?

AH: Doufám, že ano. Dokonce už s tím počítám.
MŠ: Já myslím, že nám to skvěle funguje a také doufám, že v tom budeme pokračovat. Nemusí to zároveň znamenat, že spolupráce bude pořád stejná. Tím, že se někam posouváme, tak se bude vyvíjet s námi.
MK: Když těch věcí děláš společně víc, můžeš si s tím různě pohrávat, experimentovat, zkoušet něco nového, sáhnout po jiné inspiraci nebo barevnosti. Zatím to bylo vždycky hodně intuitivní, až bazální, příště třeba můžeme vycházet z nějaké rešerše nebo moodboardu. Rád bych ještě prohloubil interakci mezi jednotlivými oblastmi.

Pokračování rozhovoru již brzy na online.umprum.cz.

Magdalena Šťastníková (*1994) se šperkařskému řemeslu věnuje od střední školy. Po dokončení oboru Povrchové zušlechťování kovu a bižuterie (dnes Design šperku) na SUPŠ v Jablonci pokračovala na Pedagogickou fakultu UK a současně rozvíjela šperk na Scholastice. K práci s kovem se vrátila při magisterském studiu na Katedře užitého umění FUD v Ústí nad Labem a v Ateliéru K.O.V. na UMPRUM, které aktuálně dokončuje. Magdin přístup k tvorbě vychází z pocitů a emocí, které jsou reflektovány v abstraktně tvarovaném kovovém materiálu. V médiu šperku zkoumá možnosti interakce s nositelem a hranice lidského těla, které často přesahuje. Nezbytnou součástí Magdiny tvorby je bezprostřední kontakt s materiálem a s tím související kvalitní řemeslné zpracování.

Aleš Hnátek (*1995) oborové studium zahájil na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, kde se věnoval designu a modelářství obuvi. Po absolutoriu pokračoval do Ateliéru designu oděvu a obuvi na UMPRUM, kde na profesionální úrovni rozvíjí vlastní návrhářskou tvorbu. Aleš ve svém přístupu vychází z vlastní intuice a citu pro detail, klade důraz na precizně zvládnuté řemeslo a principy udržitelnosti. Do svých oděvů a doplňků začleňuje fragmenty nalezených starožitných látek, které do uměřených elegantních forem vnášejí prvky snovosti a atmosféru své doby. V roce 2021 získala Alešova práce ocenění v soutěži Van Graaf Talent Junior. Autorská kolekce doplněná o šperky Magdaleny Šťastníkové byla ve stejném roce prezentována na Mercedes Benz Prague Fashion Week.

Michal Králíček (*1991) je absolventem Ateliéru fotografie I (nyní Ateliér volného umění IV) na UMPRUM, kam pokračoval po studiu na Vyšší odborné škole grafické v Hellichově ulici v Praze. V bakalářské práci se zabýval vztahem oděvu, šperku a těla a zkoumal hranice (ne)zobrazivosti fotografie, což jsou témata, které se prolínají celou jeho dosavadní tvorbou. Michal ve své práci osciluje mezi volným a užitým uměním, které je na umělecky laděných fotografiích přítomno skrze fotografované objekty. Užitkovost předmětů je zároveň zpochybňována způsobem jejich instalace. Michal Králíček jako fotograf pravidelně spolupracuje s módními návrháři a se studenty volného a užitého umění a je svébytným přínosem české módní fotografii.

Veronika Soukupová (*1997) je absolventkou bakalářského oboru dějiny umění na Filozofické fakultě UK a aktuálně pokračuje v magisterském studiu na Katedře teorie a dějin umění UMPRUM. V bakalářské práci se zabývala výtvarnými tendencemi v československé tapiserii a textilním umění 60. let. Nadále se věnuje textilní tvorbě 20. století a současnému oděvnímu designu, které zkoumá v kontextech a vztazích. Spolupracuje s Ateliérem módní tvorby a s mladými módními designéry, kterým pomáhá s teoretickým uchopením vlastních projektů. Současně působí v organizaci CZECHDESIGN a podílí se na tvorbě nezávislého magazínu Novy Zine.