Štěpán Růžička pracuje s různými materiály, kromě hlíny, kůže a dřeva, se ve své tvorbě dotýká témat jako je rituální funkce, efemérnost a spiritualita. Vedle své nezávislé individuální tvorby se v posledních letech stává čím dál aktivnějším v hudebním světě, kde tvoří součást několika kapel. V současnosti působí také jako dílenský mistr v Ateliéru keramiky a porcelánu UMPRUM. O nezávislosti a oddanosti vlastní tvorbě a také o propojení a mezioborové spolupráci se Štěpánem vedla rozhovor Eliška Špálová.

NIKDO NEMÁ RÁD NÁLEPKY, I KDYŽ SE PODLE NICH ČASTO ORIENTUJEME. JAKÁ ROLE BY BYLA TA, KTERÁ U TEBE PŘEVAŽUJE? UMĚLEC, DESIGNÉR, VÝTVARNÍK, KERAMIK, HUDEBNÍK?

Ono se to časem vždycky trošku měnilo. Nikdy jsem si neříkal umělec nebo designér. Vždycky jsem byl hlavně výtvarník, pracuji s hmotou a inklinuji k sochařství. Postupně jsem se přestal stydět, že jsem taky keramik. Jednu dobu jsem se tak nenazýval, protože keramika měla punc špinavé středověké řehole. Jako keramik jsem vždycky pracoval hlavně ve sklepích, takže těžkej underground. Studoval jsem střední keramickou školu a po ní jsem nastoupil do různých keramických dílen, kde jsem se řemeslo doopravdy naučil. Jak jsem řemeslo začal víc poznávat, zjišťoval jsem, že mu spousta lidí nerozumí. Uvědomil jsem si, že to, co umím, není tuctová věc, ale naopak něco, na co můžu být pyšný. K tomu jsem ale dozrával postupně.

CO JE TI Z TOHO V SOUČASNOSTI NEJBLIŽŠÍ?

Vždycky jsem říkal, že jsem výtvarník a muzikant. V poslední době jsem to prohodil a jsem spíš muzikant a výtvarník. Hudba je pro mě momentálně největší instantní štěstí.

K TVOJÍ HUDEBNÍ PRODUKCI SE URČITĚ JEŠTĚ DOSTANEME. VRÁTÍM SE JEŠTĚ KE KERAMICE. PODLE MĚ UŽ KERAMIKA DÁVNO NENÍ NĚČÍM ŠPINAVÝM, CO PATŘÍ DO SKLEPA. VNÍMÁM, ŽE V SOUČASNOSTI ZAŽÍVÁ POMĚRNĚ VELKÝ BOOM. SOUVISÍ S TÍM I VZRŮSTAJÍCÍ ZÁJEM O RUKODĚLNÉ TECHNIKY A ŘEMESLA VŠEOBECNĚ. POVAŽUJEŠ ŘEMESLNOU PRÁCI ZA UMĚNÍ?

Umělec, který umí řemeslo, má obrovskou výhodu. Je soběstačný a může si nezávisle tvořit vlastní nápady, tvary a formy. Existují umělecké tendence, podle kterých je řemeslo přežitek. Já to vnímám jinak – řemeslo považuji čím dál víc za vzácnost a raritu. Stejně jako umění obdivuji i to, když někdo dokáže tvořit a vymýšlet návrhy s výtvarnou hodnotou.

NYNÍ PŮSOBÍŠ TAKÉ JAKO DÍLENSKÝ MISTR V ATELIÉRU KERAMIKY A PORCELÁNU NA UMPRUM. NAKOLIK JE PODLE TEBE ŘEMESLNÝ ASPEKT PRÁCE DŮLEŽITÝ I V SOUČASNÉ UMĚLECKÉ TVORBĚ?

V oboru keramiky se bez řemesla neobejdeš. Většina lidí si alespoň jednou zažije, že pokud jim chybí řemeslná zkušenost, tak je to vypeče. Doslova. Pak je otázka, nakolik s tím dokážou pracovat a přizpůsobit koncept svým technickým dovednostem, nebo zda je to motivuje začít znova a jinak. Myslím, že všichni designéři, kteří pracují s materiály, jako je keramika, dřevo a kov musí do řemesla nejprve nahlédnout a pochopit, jak s danou konkrétní hmotou pracovat.

UČÍŠ SE I TÍM, ŽE UČÍŠ?

Rozhodně! To je pro mě největší učení. Tím, že některé věci neustále opakuji, tak si to tím i víc uvědomuji. Z pozice dílenského se často učím i z chyb někoho jiného – opravováním chyb se pak člověk učí nejvíc.

NAKOLIK TVŮJ VÝTVARNÝ PŘÍSTUP OVLIVŇUJE, ŽE JSI STUDOVAL V ATELIÉRU K.O.V. (KONCEPT –  OBJEKT – VÝZNAM) U EVY EISLER?

Myslím, že studium na UMPRUM mi dalo finální náhled na svou tvorbu. Nepřemýšlet jen nad hmotnou formou, ale taky nad myšlenkou, která to celé uchopuje a popisuje navenek. Tou největší školou pro mě bylo umět si vyargumentovat, proč dělám, co dělám, technikou, jakou to dělám. Někdy je mnohem těžší umět pracovat se svými myšlenkami než něco vyrobit. Zkušenost studia u Evy Eisler mě neskutečně posunula. Vedla nás k tomu, abychom uvažovali o objektu tak, aby mohl fungovat ve všech možných velikostech – jak v malém měřítku – jako například šperk  – tak v tom velkém, kdy se z něj stává objekt v prostoru a architektura.

U TOHO, JAK UVAŽUJEŠ NAD MATERIÁLEM BYCH RÁDA ZŮSTALA. VYPŮJČÍM SI JEDEN TVŮJ CITÁT: „KŮŽE JE MÝM RUKOPISEM, VÝRAZOVÝM PROSTŘEDKEM, JAKÝMSI PODPISEM. ZAJÍMÁ MĚ A SNAŽÍM SE K NÍ NAJÍT VLASTNÍ CESTU. JE TO PRO MĚ MATERIÁL, JENŽ NESE ZVLÁŠTNÍ DÁVKU ŽIVÉ PAMĚTI.“ V ČEM SE PRÁCE S KŮŽÍ ODLIŠUJE OD JINÝCH MATERIÁLŮ, SE KTERÝMI PRACUJEŠ? PROČ PRÁVĚ TA PŘEVAŽUJE V TVÉ AUTORSKÉ TVORBĚ?

Jakmile se člověk kůže dotkne, tak už na něj působí. Když pracuješ s materiálem, který je takzvaně vydělaný, tedy určený k šití bot nebo potahování nábytku, tak nejen, že nádherně voní, ale je neskutečně příjemný na dotek. Ta kůže dřív žila, fungovala jako obal nějakého těla a duše. A já tomu materiálu chci dát zpátky život. Začal jsem šít objekty a kůži využívat jako sochařský materiál. K tomu mi pomohlo, že jsem kromě keramiky absolvoval taky vyšší odbornou školu oděvního návrhářství. Naučil jsem se základy šití a získal úplně jiné vnímání objektů v prostoru skrze střih.

VYTVÁŘÍŠ ZEJMÉNA BUSTY ZVÍŘAT, PRACUJEŠ I SE SYMBOLIKOU ČI RITUÁLNÍM VÝZNAMEM?

Trofeje, které vytvářím, jsou alternativou ke klasickým trofejním úlovkům, kvůli kterým bylo nějaké zvíře ze zábavy či sportu zastřeleno. Samozřejmě to není stoprocentně obhajitelná alternativa. Mohl bych pracovat s umělou kůží z přírodních materiálů, šít z ní trofeje a dělat tak úplnou alternativu k zabíjení zvířat… Chtěl jsem vytvořit trofej, která bude vycházet ze spirituálního přístupu ke zvířeti. Zvířata, která jsem si pro tvorbu vybral, mají zvláštní spirituální význam. Je jím bizon, posvátné zvíře a symbol síly tradičně uctívaný indiány, pakůň, známý svou obrovskou migrací a snahou přežít za každých okolností, a buvol, který je pro mě symbolem rodinného pouta.

PRO KOHO A PRO JAKÝ PROSTOR JSOU BUSTY ZVÍŘAT URČENÉ?

Je to interiérová dekorace určená pro lidi, kteří mají rádi pompézní a netradiční styl. Pro někoho, kdo je odvážný, i když v hloubi duše potřebuje být součástí vetší tlupy nebo smečky. Je to nicméně specifický typ plastiky, tak si to zatím své kupce hledá.

MÁ PODLE TEBE TENTO MATERIÁL SCHOPNOST PROMLOUVAT I JINAK NEŽ VIZUÁLNĚ A HAPTICKY?

Snad ano. Já si třeba záměrně vybírám takovou kůži, která má známky nějakého odření či poškození, je v ní už nějaký příběh, který pak zakomponuji i do samotné plastiky. Kůže má svoji historii, a to z ní dělá živý materiál.

OBJEKTY, KTERÉ JSI VYTVOŘIL POD NÁZVEM VANITAS, PŮSOBÍ ZÁROVEŇ JAKO MEMENTO MORI…

Vanitas je moje diplomová práce, kdy jsem odkazoval na klasickou vlámskou malbu a zátiší s prvky pomíjivosti. Tahle zátiší mají svou symboliku, kterou jsem chtěl využít právě v kombinaci s kůží. Když necháme kůži kůží, tak i ona sama jednou zetleje a rozpadne se. Objekty jsem ničím záměrně nevyztužil a počítal jsem s tím, že v průběhu času budou postupně ztrácet tvar. Všechny ty objekty, které měly poznatelný tvar v době výroby, se rozpadnou a budou se deformovat. Je to jediná věc, kterou vystavuji pravidelně. Je vidět, jak s časem stárne, jak se mění barevnost, jak se mění forma a rozpadá se.

U ČASU JEŠTĚ ZŮSTAŇME. JAK DLOUHO TRVÁ UŠÍT TAKOVOU PLASTIKU?

Všechny busty šiji ručně, ta rukodělnost je pro mě stěžejní. Největší kusy, které jsem vytvořil – jako třeba busta bizona – mi trvají měsíce. Samotné šití třeba i měsíc v kuse, kdy se tomu věnuji opravdu každý den intenzivně. Je to pro mě forma meditace i překonávání vnitřních bariér. Je to o zklidnění emocí i mysli. Proces je dlouhý a často fyzicky i mentálně bolestivý, ale ten pocit, který následuje po dokončení, je neskutečný.

A CO HLÍNA? TROCHU JSME O NÍ MLUVILI. JSI S NÍ V KAŽDODENNÍM KONTAKTU, V TVOJÍ AUTORSKÉ TVORBĚ SE ALE MOC NEOBJEVUJE.

Není to tak úplně. Všechny moje podklady, ze kterých vznikly moje plastiky, mají základ právě v hlíně. Všechny tvary jsem z ní nejdřív vymodeloval. S hlínou a sochařinou jsem začal už v dětství a nikdy se toho nechci vzdávat. Je jedno, jestli to je keramická hlína, bláto nebo těsto, ze kterého pak něco upečeš. Miluju kontakt s čímkoliv, co se dá tvarovat.

VIDĚLA JSEM I TVOJI PRÁCI VE SKLE. JEDNÁ SE O VÝJIMEČNÝ EXPERIMENT NEBO NĚCO, ČEMU BY SES CHTĚL DÁL VĚNOVAT?

To je pro mě strašně důležitý moment mojí práce. Díky známosti s Martinem Janeckým, vynikajícím českým a světovým sklářem, jsem si mohl vyzkoušet pár věcí stejného tvarosloví i ve skle. Jsou to identické tvary mých kožených objektů, akorát ve skle. Ty věci dostávají jinou důležitost díky křehkosti materiálu. Je to pro mě velká čest a milník v mé práci. Je to něco, čemu bych se mohl určitě dál věnovat, ale ještě nenadešel čas.

ČEMU DALŠÍMU BY SES RÁD VĚNOVAL DO BUDOUCNA?

Chtěl bych se naučit lépe prezentovat svoji tvorbu. Jsou to raritní kusy, jejichž kvalita je pro mě nesporná. Musím ale ještě dozrát, abych je uměl odprezentovat tak, jak si podle mě zaslouží.

JEŠTĚ JSME NEMLUVILI O TVOJÍ HUDBĚ. DÁ SE ŘÍCT, ŽE VYVAŽUJE TO, CO TVOŘÍŠ VE HMOTĚ?

Pro mě je momentálně hudba to nejdůležitější. Hudba a atmosféra koncertu je něco, co v tuto chvíli nedokáže vyvážit nic jiného. Žádná jiná múza, žádné jiné řemeslo. To, co zažívám při tvorbě hudby, je pro mě něco nepopsatelného. Je to propojení s nehmotným a spirituálním světem.

TO JE OPĚT NĚCO, CO NÁS VRACÍ K TOMU RITUÁLNÍMU VÝZNAMU TVOJÍ TVORBY. MLUVILI JSME O RITUÁLNÍM ASPEKTU ZVÍŘECÍCH BUST, ALE TAKY O TOM, JAK TĚ OPAKOVÁNÍM A TRPĚLIVOSTÍ DOSTÁVÁ ŘEMESLNÁ PRÁCE A DO STAVU MEDITACE. OSOBNĚ VNÍMÁM, ŽE I TA HUDBA MÁ RITUÁLNÍ CHARAKTER…

Ano, je to tak. Kdybych to měl konkretizovat, tak to, co jako hudebník vytváříš na koncertu, je produkce, která je nehmotná, a ty ji vnímáš svým tělem – jak vibracemi, tak sluchem. Ty se lidí fyzicky nedotkneš, ale zasáhneš je. Je to kouzlo.

DÁ SE ŘÍCT, ŽE DALŠÍ PŘIDANOU HODNOTOU TVÉ HUDEBNÍ TVORBY JE I TO, ŽE TVOŘÍŠ VE SPOLUPRÁCI A HRAJEŠ V KAPELÁCH?

Je to jiný způsob fungování. Na rozdíl od té řemeslné tvorby v ní nejsem jako jednotlivec, ale jako součást skupiny. Ideální je, když lidé z koncertu odcházejí s tím, že slyšeli kapelu a ne jednotlivce. V kapele se můžeš o ostatní opřít a můžeš je i podpořit, aby se oni mohli opřít o tebe. Tahle vzájemná důvěra je velmi silná a nese i zodpovědnost. Já měl vždycky štěstí na lidi, se kterými jsem mohl hrát.

HRAJEŠ HNED V NĚKOLIKA KAPELÁCH. NEDÁVNO TI VYŠLA NOVÁ DESKA S PARTOU VYNIKAJÍCÍCH LIDÍ “JE KRÁSNÝ“, GRATULUJU! KDE A S KÝM BUDEŠ HRÁT V DOHLEDNÉ DOBĚ?

Kromě Party vynikajících lidí vystupuji s kapelou KITTCHEN a Andy Čermákem. Milované kapely, ve kterých dále působím, jako Piano a Čáry života zatím při odpočinku nabírají síly. Od podzimu vystupuji na sólové desce Jakuba Königa.