Rozhovor s Jiřím Chadimou, nejstarším absolventem UMPRUM

¶ V té době měla UMPRUM zajímavé postavení. Její posluchači měli práva vysokoškolských studentů – mohli bydlet na koleji, mohli se stravovat v menze – ale UMPRUM byla střední škola, a proto nebyla při uzavření vysokých škol zavřena (z nařízení říšského protektora von Neuratha ze dne 17. listopadu 1939, pozn. red.).

¶ Na grafické škole jsme měli vynikajícího učitele Zdeňka Balaše. Byl to člen Umělecké besedy, velmi význačný malíř, ale hlavně to byl vynikající pedagog. On, jako mnozí profesoři zvučných jmen, nevyráběl své následovníky, ale dokázal každého nějak odhadnout – jaké má možnosti – a ke každému přistupoval individuálně. Za války nás bylo asi osm, co o studium mělo větší zájem. Profesor Balaš se svojí paní neměli vlastní děti a vždycky nás pozvali k sobě do Orlických hor, a tam se o nás starali. Měli jsme potravinové lístky, něco jsme tam od místních zemědělců koupili, a tak jsme tam přežívali. S ním jsme tam malovali v plenéru a chodili navštěvovat nejrůznější sběratele a umělce, co bydleli nedaleko.

¶ Na UMPRUMku jsem dělal přijímačky už v roce 1944, ale se spolužáky jsme nastoupili až po konci války. Tehdy byli všichni nedočkaví na ten „normální“ život, tak byl zřízen i improvizovaný letní semestr. Nezačínalo se klasicky až v říjnu, ale hned, jak jsme skončili s Pražským povstáním.

¶ Poslední rok na grafické škole jsme byli v rámci tzv. totálního nasazení všech sil jako celá škola povoláni. Tehdy existoval podnik Dorka, který organizoval domácí uměleckoprůmyslové výtvarníky, něco jako Družstevní práce. My jsme s mým tehdejším dlouholetým parťákem Honzou Ambrožem štrikovali rohože a také jsme jezdili s dvoukolákem a dopravovali jsme materiál. V Dorce bylo kromě grafické školy, UMPRUM a konzervatoře i divadlo Na Fidlovačce, a my jsme s tím dvoukolákem mezi těmito filiálkami jezdili. Jednou jsme se vraceli z Fidlovačky a zrovna houkali letecký poplach. Tehdy to nikdo nebral moc vážně, vždycky jsme se s tím vozíkem schovali někde na dvoře a tam jsme čekali, až to přejde. Tenkrát nás to překvapilo u botanické zahrady, a tak jsme si říkali, ještě to stihneme na Karlák do parku a tam si lehneme na lavičku, zrovna svítilo sluníčko. Najednou vyběhl policajt a zahnal nás do nejbližšího domu, kde jsme chvíli seděli na schodech, když najednou, jako když zafouká vichr. Z domu spěchali na poslední chvíli lidé do sklepa, a tak nás z těch schodů smetli s sebou. Když jsme tam přišli, tak nějaká babička začala naříkat, kde jsou ti mládenci od toho vozíku, co hoří před barákem? Dostal zápalnou pumu. Ten vozík byl ale z kvalitního dřeva, tak byl kapku očouzený a zuhelnatělý, ale funkční, takže jsme na něm vozili zraněné do lazaretu. Když se vysvětluje, že si Američani spletli Prahu a Drážďany, tak nám to tehdy nebylo jasné, protože kolem je skála, a železniční most, po kterém jezdily transporty, zůstal absolutně nepoškozený. Tento způsob války jsme nechápali. (Vzpomínka se vztahuje k leteckému útoku na Prahu 14. února 1945, při kterém byl poškozen mimo jiné Emauzský klášter, pozn. red.).

¶ Profesor Kaplický, to byl další dobrý pedagog, měl sám veliké rozpětí svojí výtvarné činnosti. Dokonce dělal i sochy, grafiky, a ve Vršovicích je jeho leptané sklo jako okno v kostele. On profesor Kaplický byl velmi svědomitý. Bývalo zvykem, že mnozí profesoři přišli mezi žáky jednou nebo dvakrát za týden. Kdežto Kaplický, ten přišel kolem jedenácté na projektury každý den, a někdy přišel ještě jednou odpoledne. V ateliéru jsme dělali všechno možné, od státního znaku až po knižní malbu, taky jsme dělali návrhy na skleněné malby a mozaiky, fresky a tak dále.

¶ V posledním roce na UMPRUM jsme objevili mexické nástěnné malíře Riveru a Siqueirose. Byli jsme nadšení, jak dokázali spojit historicko-politický námět s moderním kumštem. Tohle nadšení s námi profesor Kaplický ale nesdílel.

¶ Život studentský byl veselý, ale studium jsme brali nesmírně vážně. Aspoň v té partě, se kterou jsem přišel z grafické školy – to byli Adriena Šimotová, Jiří John a Jirka Mrázek. Odbornou práci na úkor nějakých radovánek jsme ale nikdy neošidili.

¶ Na všechno jsem dělal skici, ale nejprve jsem to musel všechno vidět. Třeba i cestou v tramvaji jsem si na jízdenku načmáral něco, co pro mě bylo připomínkou toho, co mě zaujalo. Člověk někdy chodí kolem něčeho léta letoucí a vůbec si toho nevšimne. A najednou dojde k nějaké změně, buďto období nebo ke změně světla, a z ničeho se stane něco, co člověk musí namalovat.

¶ Ke konci čtvrtého ročníku mě najednou to moje soukromé malování začalo zajímat víc než škola. A tak jsem přemýšlel, že mám před sebou poslední rok a státnici, a pak budu výtvarníkem na volné noze. Nevěděl jsem, jestli budu dělat to, co jsem se naučil, nebo to, co jsem dělal z vlastního zájmu. Jedinou jistotou bylo, že mě čekají dva roky vojny – a to je setsakra dlouho. Bál jsem se, že za ty roky všechno zapomenu a ztratím kontakty. Tak jsem si vymyslel, že tehdy na ty dva roky přeruším studium, pak se vrátím nazpět do školy a budu mít možnost se rehabilitovat a rozhlédnout, co chci jako výtvarník dělat.

¶ Tehdy ale platil zákon, který pravil, že pokud armáda potřebuje jakéhokoliv odborníka, tak má právo si ho povolat na vojenské cvičení bez určení doby. Tehdy jsem byl na vojně kulturním instruktorem, protože jsem měl zájem o folklor, a povolali mě do Ústředního domu armády na Kulaťáku. Tam jsem dělal instruktáže a školení pro amatérskou činnost v armádě. Tehdy byly běžné soubory písní a tanců, i dramatické kroužky, ale já tomu měl velet na poli výtvarném. Dokonce zřídili i vojenské výtvarné studio, které nás ale moc nezajímalo – to trio tehdy protežovaných výtvarníků Čumpelík, Schoř, Čermáková – to nám nic neříkalo. Pro veškerou tradiční amatérskou činnost existoval i Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti se sídlem v Jungmannce, kde oddělení vedl malíř a grafik František Gross.

¶ Nikdy by mě nenapadlo, když jsem obdivoval Skupinu 42, že se s ním někdy budu moci seznámit. Dohromady jsem ale byl na vojně nakonec 7 let.

¶ Po pauze jsem se pak začal rozhlížet po výtvarném světě. Už jsem měl dvě děti a manželku, která to od souborů lidové tvořivosti dotáhla přes Fidlovačku až do Národního divadla. Měla nevelký základní plat, takže ze začátku mi místo umění šlo hlavně o to, jak se uživit. Ovšem tehdy bylo možností přivýdělku dost, zejména v grafice. Podniky objednávaly řadu různých čestných uznání. Prostě jsem skočil do vody a plaval, jak to šlo.

Jiří Chadima se narodil 6. června 1923 jako druhý syn zkušeného vojáka. Otcovo silné sociální cítění a vojenská přísnost formovaly jeho osobnost od útlého věku. Na uměleckou dráhu ho přivedlo studium na střední škole Atheneum (1936–1941), kde v něm profesor František Sembdner probudil umělecké sklony. Následovalo studium na Státní grafické škole u Zdeňka Balaše, a poté na dnešní Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Jeho tvorba i životní postoje odrážejí dramatické dějiny 20. století – v roce 1946 vstoupil do komunistické strany, kde byl předsedou jedné ze stranických organizací ve Svazu výtvarníků, které se později přihlásily k myšlenkám Pražského jara. Po normalizaci byl Jiří Chadima vyškrtnut ze strany a vyloučen z Fondu výtvarných umění. Nadále se živí jako umělec a grafik na volné noze.

Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Richardu Bergmanovi z Galerie 33.

Jeho tvorba i životní postoje odrážejí dramatické dějiny 20. století – v roce 1946 vstoupil do komunistické strany, kde byl předsedou jedné ze stranických organizací ve Svazu výtvarníků, které se později přihlásily k myšlenkám Pražského jara. Po normalizaci byl Jiří Chadima vyškrtnut ze strany a vyloučen z Fondu výtvarných umění. Nadále se živí jako umělec a grafik na volné noze.