Loni na podzim se uskutečnil již čtvrtý ročník oslav Divoké Šárky, který se formou jednodenního setkání, uměleckého workshopu a přednášek pokusil o navázání prohloubeného a citlivějšího vztahu člověka a krajiny. Skrze ročníkové téma umělci a umělkyně, ale také širší veřejnost, ohledávali téma jiné než lidské subjektivity a její působení na vnější i vnitřní prostředí člověka. Rozhovor s Rutou Putramentaite, jednou z kurátorek akce a studentkou Ateliéru volného umění I, vedla Eliška Špálová z Katedry teorie a dějin umění UMPRUM.

Oslavy Divoké Šárky 2022, foto: Libor Galia

Představila bys nám na úvod projekt Divoké Šárky, který jsi loni spoluorganizovala?

Projekt Divoké Šárky loni proběhl již počtvrté. První ročník organizoval David Přílučík, který pak přizval mě a Sáru Märc. Pro nás je Divoká Šárka zajímavá nejen jako přírodní rezervace, ale hlavně jako prostor, kde dochází ke střetu několika protichůdných hodnotových scénářů. Na jedné straně představuje Šárka přírodní biotop, kterému je poskytovaná ochrana, na druhé straně je to pro svoji dostupnost velmi vyhledávaná lokace pro lidské volnočasové aktivity, které jí jako biotopu často škodí. To stojí v podstatě v jádru celého tohoto projektu. Zajímá nás problematika právnického statusu pro nelidské entity a také jejich subjektivita. Skrze projekt Divoké Šárky se zároveň pokoušíme řešit témata vztahu člověka a přírody, ochranu krajiny, environmentální aktivismus a mimolidská společenství.

Foto: David Přílučík, 2020.

Je podle tebe v současnosti Divoká Šárka dostatečně chráněná? 

Jak jsem říkala, nás zajímá především samotná problematika právnického statusu pro nelidské entity a jejich subjektivita. V základu projektu stojí fiktivní příběh, podle kterého Divoká Šárka získala v roce 1989 status právnické osoby, a to díky úsilí environmentálních aktivistů. V jednom ročníku David Přilučík s tímto fiktivním příběhem pracoval a vytvořil informační cedule, které kromě této fiktivní historie obsahují i návštěvní řád. To, že Divoká Šárka získala status právnické osoby, vytváří stěžejní otázku celého projektu: Co to znamená, když krajinná rezervace získá lidský status? Jak se tím mění náš vztah či přístup k péči o krajinu? Každý ročník je setkáním, které je současně i zamyšlením nad těmito otázkami. 

Podle čeho vybíráte do projektu umělce a umělkyně?

Umělci, se kterými spolupracujeme, se zabývají environmentálními otázkami a jsou citliví vůči jiným než lidským entitám. V rámci projektu vytváří dočasné intervence přímo v krajině Divoké Šárky. Pak máme i doprovodný program, který je složen z performancí a přednášek. V minulých letech jsme měli například přednášku od environmentálního právníka Vojtěcha Vomáčky, který se zabýval tím, jaké důsledky plynou pro ty krajiny, které nemají status právnické osoby, a zda tento přístup v podstatě jen nereprodukuje antropocentrické rámce a uvažování. 

Osobně vnímám, že to „polidštění“ Divoké Šárky výrazně usnadňuje i její ženské jméno. Co se týká nabití právnického statusu, tak pokud si to dobře pamatuju, tento přístup má precedens někde v zahraničí, kde získala řeka právo na ochranu sebe sama. Konkrétně se to stalo v procesu, kdy byla řeka dlouhodobě znečišťovaná a devastovaná průmyslem… Ty si to budeš asi pamatovat lépe.  

Tím jsme se vlastně inspirovali. Jsou dva známé příklady, kde příroda nabyla lidský status, jeden se týká Ekvádoru a druhý Nového Zélandu. Zatímco v jednom případě získala právnický status řeka, ve druhém les. V obou případech to bylo díky zásluze místních, kteří se zasazovali za ochranu biodiverzity krajiny. Na rozdíl od Divoké Šárky jsou tohle skutečné příběhy, kde se povedlo získat pro krajinu větší ochranu.  

Jaké lidské aktivity představují pro Divokou Šárku největší riziko? 

Přiznám se, že to jsme zatím nezkoumali. Jde nám hlavně o princip spojený s otázkou, zda by některé části té takzvané přírody neměly být člověku nepřístupné. Další otázkou je, jak mluvit o jiném vztahu k Divoké Šárce, který by nebyl definován lidskou funkcí a aktivitou. V současnosti je Šárka sice chráněna jako přírodní rezervace, ale slouží zejména pro aktivní odpočinek a rekreační aktivity lidí. Zajímá nás také vztah člověka a přírody, ve kterém je člověk součástí přírody. 

V podstatě jde tedy nejen o ochranu Divoké Šárky, ale také o hledání citlivého způsobu, jak trávit čas spíše s Divokou Šárkou, než v ní… 

To jsi řekla moc hezky. Ano, jde nám o navázání bližšího vztahu s přírodou, jíž jsme součástí. 

I když je krajina právně chráněna, tak to v praxi často neznamená, že není ohrožována průmyslem či developerskými lobby. Divoká Šárka byla nedávno v ohrožení kvůli plánované masivní zástavbě. Co to vlastně pro Šárku znamená, že je chráněnou lokalitou?  

Ona ta právní ochrana vlastně neznamená v těchto případech skoro nic. Přírodní rezervace by měla být ochraňována, ale to často narušují soukromé subjekty a další. Taky je otázkou, pro koho je ta příroda ochraňovaná. Zda pro lidské účely a užitek, nebo pro jiné než lidské subjekty. Je otázkou, jaká je skutečná pozice Divoké Šárky. My to nevíme, projekt je vlastně experimentem, kdy se snažíme vžít do toho, jaké je to být s tou Šárkou…

Osobně si myslím, že když se člověk zasazuje o ochranu přírody, tak lze říct, že skrze něj promlouvá příroda. Zároveň je to ale dost citlivé a ošemetné, protože i developer by koneckonců mohl říct, že je její součástí a staví v jejím souladu…

Otázka, jak mluvit za jiné než lidské entity, je nesmírně těžká. My vystupujeme vždy z pozice člověka, náš přístup je tak pokaždé do určité míry kolonizační. Nikdy nemůžeme mluvit z jiné pozice než z té lidské, a to je důležité si uvědomit a převzít za to i zodpovědnost. V rámci projektu se snažíme zohlednit jinou citlivost, která nám může pomoci s navázáním jiného vztahu se Šárkou, který nebude kolonizační a hierarchický. 

A proč zrovna Divoká Šárka? Má to svůj zvláštní důvod, proč jste si pro svůj projekt vybrali právě ji? Z toho, co říkáš, tak by se váš přístup dal aplikovat i na jiné krajiny…

Divokou Šárku jsme si vybrali proto, že je součástí města. To otevírá celou řadu otázek týkajících se vztahu města a přírody, lidského a nelidského života. Nevybavuju si mnoho přírodních rezervací, které by byly tak snadno dostupné z města. Tím je Šárka specifická. 

Zapojují se do projektu každý rok stejní umělci a umělkyně, nebo pokaždé oslovujete někoho nového? 

S Davidem Přílučíkem a Sárou Märc, kteří se mnou tvoří organizační a kurátorský tým, si lidi sami vybíráme a oslovujeme. Vybíráme ty, kteří pracují s tématy lidského-nelidského vztahu a jiné citlivosti. Každý rok vydáváme také zin, ve kterém je mapa s umístěním intervencí. Funguje to tak, že existuje místo, kde si člověk může tuto mapu vyzvednout, a poté intervence podle ní v Divoké Šárce najít. Každý umělec a umělkyně, kteří se akce účastní, mají také možnost přispět do zinu formou textu, obrazu, ilustrace či krátké anotace. Snažíme se vytvářet šetrné a citlivé intervence, které zvládnou venkovní podmínky, ale zároveň přírodu nijak nezatíží. Práce většinou počítají s tím, že se postupem času rozpadnou, rozloží a stanou se tak součástí Divoké Šárky. 

Jak dlouho program trvá? 

V minulých letech trvala akce vždy měsíc, v průběhu kterého si mohli lidé s mapou místa projít. Loňský formát akce byl ale jiný, o tom budu ještě mluvit. Ještě bych dodala, že součástí zinu je i návštěvní řád, který vznikl a vzniká ve spolupráci s umělci a umělkyněmi. Ten má za cíl podpořit citlivý přístup ke krajině. 

Nechtěla bys z toho návštěvního řádu něco přečíst? 

Je tam několik bodů, kompletní znění je dostupné na našich stránkách. Kousek ale ráda přečtu: „Divoká Šárka je prostorem, jehož součástí jsou všechny živé a neživé organismy, které se na jeho území pohybují nebo z jeho území pocházejí. Při pohybu v území Divoké Šárky se všechny lidské i nelidské subjekty stávají Divokou Šárkou a pozbývají svých individuálních práv. Pořizování audio nebo obrazového záznamu je povoleno pouze se souhlasem Divoké Šárky…“ Ten vizuální záznam je taky součástí vyjednávání, protože v rámci akce pravidelně vzniká.

Mě by tedy zajímalo, jestli tu akci máte povolenou, a teď nemyslím úřední povolení, ale jestli to máte povolené od Šárky? 

Šárka se k tomu ještě úplně nevyjádřila. Nechci mluvit za ní… Ale říkali jsme si, že jestli budeme vůči ní citliví, tak jí snad vadit nebudeme. 

Já v tom vidím vlastně dvě roviny. Jedna z nich podporuje citlivost a vztah umělců a umělkyň k Šárce, kteří se do projektu zapojují a vytváří své dočasné intervence, a pak je tam druhá rovina, kterou vytváří publikum a lidé, kteří se přijdou na akci podívat. Zajímalo by mě, jestli se vám daří prohlubovat citlivost i u návštěvníků a návštěvnic, máte nějakou zpětnou vazbu od širší veřejnosti? 

Doposud probíhala akce převážně v umělecké bublině, takže mám zpětnou vazbu hlavně od svých kamarádů a kamarádek. Pro mě bylo zajímavé objevovat některé intervence i po letech. Do budoucna bychom určitě chtěli akci přiblížit širší veřejnosti. Hledáme způsoby, jak akci dostat mezi lidi. Tím, že jsou intervence dost efemérní, je potřeba je dost hledat, protože jsou v krajině schované. Takže i když Šárkou prochází dost lidí, tak o té akci třeba ani netuší. Myslíme si, že má akce velký potenciál a dávalo by velký smysl dostat toto uvažování mezi širší veřejnost, která lokalitu Šárky vyhledává pro jiné účely než jsou ty edukativní či umělecké. 

Jak probíhal loňský ročník? 

Loni jsme se zaměřili na téma „non-human agency“ ve vztahu k člověku, tedy na aktivitu a působení nelidských aktérů, třeba těch, kteří žijí v našich tělech. Tím, že jsme loni dostali výrazně nižší grant, jsme se rozhodli udělat jen jednodenní akci. Na rozdíl od minulých let tak nevznikly žádné intervence, ale šlo o jednodenní setkání, které jsme propojili s akcí, která souběžně probíhala v Kafkárně (Kafkárna / Centrum pro umění a ekologii - pozn. redakce). Oslovili jsme umělkyni Lucii Králíkovou, která stojí za projektem Efemér. Lucie ve své tvorbě pracuje s rituály a kulturními zvyky spojenými s přírodou. Pro letošní oslavy připravila workshop společné výroby draka, který je v čínské kultuře spojován s přírodními živly – vodou, zemí, ohněm a větrem. Společně jsme pak nesli draka v průvodu jako stádo a darovali ho Divoké Šárce k narozeninám. Málokdo ví, že do dneška je biotop Divoké Šárky udržován i skrze pastevectví, to naše lidské stádo k této tradici odkazovalo. Poté jsme se přesunuli do Kafkárny, kde probíhala další část programu v rámci sympozia Garden: The In Between Public and Private. Naše pozvání přijala socioložka Tereza Stockelová, která zde měla přednášku na téma zdravotní rovnoprávnosti a univerzální biologie ve světle výzkumu mikrobiomu. Zajímalo nás, jak můžeme nelidská těla vnímat jako aktivní subjekty. 

Oslavy Divoké Šárky 2022. Foto: Libor Galia

Oslavy Divoké Šárky 2022, program v Kafkárně. Foto: Libor Galia

Ty do programu vstupuješ v současnosti jako kurátorka, nebo umělkyně? 

Já jsem byla nejdřív pozvaná jako umělkyně. Pak jsem začala pomáhat s organizací akce a postupně jsem se stala součástí projektu. Můj umělecký projekt vznikl ve spolupráci s Marií Holou a Dominikem Bekem v roce 2020, pracoval s konceptem Divoké Šárky jako domova pro různé bytosti. Vycházeli jsme z oblíbené dětské aktivity vytváření domečků pro skřítky z posbíraných materiálů. Část materiálu jsme také tvarovali a opracovávali doma, a pak jsme ho nechali žít vlastním životem. Samotná forma intervence má podobu malých architektur, které mohou sloužit pro různé bytosti, mimo skřítky a další bytosti třeba pro pavouky a plísně. 

Pozorovali jste pak, jak projekt ožil v dalších měsících?

Důležitou součástí byla procesualita díla. Přiznám se ale, že jsem se tam pak už nevrátila, takže nevím, jestli tam teď něco je. Do Divoké Šárky jsem předtím příliš nechodila. S každým dalším ročníkem jsem získala spoustu zážitků a vzpomínek, které prohlubují můj vztah a citlivost k tomu místu. Loni jsem tam třeba objevila ovocné stromy z bývalého sadu. Nasbírala jsem tam švestky, doma z nich napekla koláč a pak ho donesla na vernisáž. To všechno prohloubilo můj vztah s tím místem. 

R. Putramentaite, M. Holá, D. Bek, 2020. Foto: Marie Holá

Proto mě zajímalo, jestli v jednotlivých ročnících spolupracujete se stejnými umělci a umělkyněmi, abyste měli možnost sledovat, jak se v průběhu let mění váš vztah a citlivost vůči tomu místu. 

To je dobrá poznámka a bylo by zajímavé vyzkoušet spolupráci prodloužit na další ročníky. U sebe tu proměnu rozhodně pozoruju. Pořád přemýšlíme nad tím, jak ten projekt uchopit do dalších let. Určitě je to ale dobrý podnět k zamyšlení. Každý ročník je pro nás výzva, třeba i tím, jak program komunikovat s širší veřejností. Chtěli bychom akci zpřístupnit. Je otázka, jak tu akci vůbec komunikovat. Laický divák či divačka umění by od uměleckých intervencí pravděpodobně očekával nějakou sochu nebo něco více uměleckého, než co nabízí náš program… 

Je tady záměrem prohloubit citlivost vůči přírodě hlavně u umělců a umělkyň nebo u širší veřejnosti?

Určitě bychom chtěli jít víc ven. Máme zkušenosti z minulých ročníků a víme, jak to může dobře fungovat. Nyní uvažujeme o jiném publiku a směřování, které by tu citlivost a jiné uvažování přiblížilo širší veřejnosti. Kromě intervencí a performance děláme také přednášky, které by mohly být pro lidi zajímavé. Chtěli bychom oslovit nejen ty, kteří do rezervace chodí, ale i ty, které zajímají témata spojená s ochranou přírody. 

Ruta Putramentaite studuje v Ateliéru volného umění I na UMPRUM pod vedením Zuzany Jakalové a Dominika Langa. Pracuje na pomezí sochařské a audiovizuální tvorby, kterou kombinuje s performativními prvky. Do svých děl často zapojuje své tělo a hlas, ale také vědecké poznatky, fragmenty literárních děl a spekulativní či smyšlené scénáře. Zkoumá tím vzájemné utváření kolektivního a osobního světa. Její práce čerpá z filozofie posthumanismu, přičemž se zabývá postavením současného člověka, který se ocitl na pomezí mezi zrychleným technologickým vývojem a zrychlenou klimatickou krizí.

Eliška Špálová studuje navazující magisterský program na Katedře teorie a dějin umění a současně absolvuje druhý semestr na stáži v Ateliéru keramiky a porcelánu UMPRUM. Ve své tvorbě se věnuje zejména environmentálním otázkám, genderu a angažovanému umění. V loňském roce byla kurátorkou Galerie NIKA.

Je podle tebe v současnosti Divoká Šárka dostatečně chráněná? 

Jak jsem říkala, nás zajímá především samotná problematika právnického statusu pro nelidské entity a jejich subjektivita. V základu projektu stojí fiktivní příběh, podle kterého Divoká Šárka získala v roce 1989 status právnické osoby, a to díky úsilí environmentálních aktivistů. V jednom ročníku David Přilučík s tímto fiktivním příběhem pracoval a vytvořil informační cedule, které kromě této fiktivní historie obsahují i návštěvní řád. To, že Divoká Šárka získala status právnické osoby, vytváří stěžejní otázku celého projektu: Co to znamená, když krajinná rezervace získá lidský status? Jak se tím mění náš vztah či přístup k péči o krajinu? Každý ročník je setkáním, které je současně i zamyšlením nad těmito otázkami. 

Podle čeho vybíráte do projektu umělce a umělkyně?

Umělci, se kterými spolupracujeme, se zabývají environmentálními otázkami a jsou citliví vůči jiným než lidským entitám. V rámci projektu vytváří dočasné intervence přímo v krajině Divoké Šárky. Pak máme i doprovodný program, který je složen z performancí a přednášek. V minulých letech jsme měli například přednášku od environmentálního právníka Vojtěcha Vomáčky, který se zabýval tím, jaké důsledky plynou pro ty krajiny, které nemají status právnické osoby, a zda tento přístup v podstatě jen nereprodukuje antropocentrické rámce a uvažování. 

Osobně vnímám, že to „polidštění“ Divoké Šárky výrazně usnadňuje i její ženské jméno. Co se týká nabití právnického statusu, tak pokud si to dobře pamatuju, tento přístup má precedens někde v zahraničí, kde získala řeka právo na ochranu sebe sama. Konkrétně se to stalo v procesu, kdy byla řeka dlouhodobě znečišťovaná a devastovaná průmyslem… Ty si to budeš asi pamatovat lépe.  

Tím jsme se vlastně inspirovali. Jsou dva známé příklady, kde příroda nabyla lidský status, jeden se týká Ekvádoru a druhý Nového Zélandu. Zatímco v jednom případě získala právnický status řeka, ve druhém les. V obou případech to bylo díky zásluze místních, kteří se zasazovali za ochranu biodiverzity krajiny. Na rozdíl od Divoké Šárky jsou tohle skutečné příběhy, kde se povedlo získat pro krajinu větší ochranu.  

Jaké lidské aktivity představují pro Divokou Šárku největší riziko? 

Přiznám se, že to jsme zatím nezkoumali. Jde nám hlavně o princip spojený s otázkou, zda by některé části té takzvané přírody neměly být člověku nepřístupné. Další otázkou je, jak mluvit o jiném vztahu k Divoké Šárce, který by nebyl definován lidskou funkcí a aktivitou. V současnosti je Šárka sice chráněna jako přírodní rezervace, ale slouží zejména pro aktivní odpočinek a rekreační aktivity lidí. Zajímá nás také vztah člověka a přírody, ve kterém je člověk součástí přírody. 

V podstatě jde tedy nejen o ochranu Divoké Šárky, ale také o hledání citlivého způsobu, jak trávit čas spíše s Divokou Šárkou, než v ní… 

To jsi řekla moc hezky. Ano, jde nám o navázání bližšího vztahu s přírodou, jíž jsme součástí. 

I když je krajina právně chráněna, tak to v praxi často neznamená, že není ohrožována průmyslem či developerskými lobby. Divoká Šárka byla nedávno v ohrožení kvůli plánované masivní zástavbě. Co to vlastně pro Šárku znamená, že je chráněnou lokalitou?  

Ona ta právní ochrana vlastně neznamená v těchto případech skoro nic. Přírodní rezervace by měla být ochraňována, ale to často narušují soukromé subjekty a další. Taky je otázkou, pro koho je ta příroda ochraňovaná. Zda pro lidské účely a užitek, nebo pro jiné než lidské subjekty. Je otázkou, jaká je skutečná pozice Divoké Šárky. My to nevíme, projekt je vlastně experimentem, kdy se snažíme vžít do toho, jaké je to být s tou Šárkou…

Osobně si myslím, že když se člověk zasazuje o ochranu přírody, tak lze říct, že skrze něj promlouvá příroda. Zároveň je to ale dost citlivé a ošemetné, protože i developer by koneckonců mohl říct, že je její součástí a staví v jejím souladu…

Otázka, jak mluvit za jiné než lidské entity, je nesmírně těžká. My vystupujeme vždy z pozice člověka, náš přístup je tak pokaždé do určité míry kolonizační. Nikdy nemůžeme mluvit z jiné pozice než z té lidské, a to je důležité si uvědomit a převzít za to i zodpovědnost. V rámci projektu se snažíme zohlednit jinou citlivost, která nám může pomoci s navázáním jiného vztahu se Šárkou, který nebude kolonizační a hierarchický. 

A proč zrovna Divoká Šárka? Má to svůj zvláštní důvod, proč jste si pro svůj projekt vybrali právě ji? Z toho, co říkáš, tak by se váš přístup dal aplikovat i na jiné krajiny…

Divokou Šárku jsme si vybrali proto, že je součástí města. To otevírá celou řadu otázek týkajících se vztahu města a přírody, lidského a nelidského života. Nevybavuju si mnoho přírodních rezervací, které by byly tak snadno dostupné z města. Tím je Šárka specifická. 

Zapojují se do projektu každý rok stejní umělci a umělkyně, nebo pokaždé oslovujete někoho nového? 

S Davidem Přílučíkem a Sárou Märc, kteří se mnou tvoří organizační a kurátorský tým, si lidi sami vybíráme a oslovujeme. Vybíráme ty, kteří pracují s tématy lidského-nelidského vztahu a jiné citlivosti. Každý rok vydáváme také zin, ve kterém je mapa s umístěním intervencí. Funguje to tak, že existuje místo, kde si člověk může tuto mapu vyzvednout, a poté intervence podle ní v Divoké Šárce najít. Každý umělec a umělkyně, kteří se akce účastní, mají také možnost přispět do zinu formou textu, obrazu, ilustrace či krátké anotace. Snažíme se vytvářet šetrné a citlivé intervence, které zvládnou venkovní podmínky, ale zároveň přírodu nijak nezatíží. Práce většinou počítají s tím, že se postupem času rozpadnou, rozloží a stanou se tak součástí Divoké Šárky. 

Jak dlouho program trvá? 

V minulých letech trvala akce vždy měsíc, v průběhu kterého si mohli lidé s mapou místa projít. Loňský formát akce byl ale jiný, o tom budu ještě mluvit. Ještě bych dodala, že součástí zinu je i návštěvní řád, který vznikl a vzniká ve spolupráci s umělci a umělkyněmi. Ten má za cíl podpořit citlivý přístup ke krajině. 

Nechtěla bys z toho návštěvního řádu něco přečíst? 

Je tam několik bodů, kompletní znění je dostupné na našich stránkách. Kousek ale ráda přečtu: „Divoká Šárka je prostorem, jehož součástí jsou všechny živé a neživé organismy, které se na jeho území pohybují nebo z jeho území pocházejí. Při pohybu v území Divoké Šárky se všechny lidské i nelidské subjekty stávají Divokou Šárkou a pozbývají svých individuálních práv. Pořizování audio nebo obrazového záznamu je povoleno pouze se souhlasem Divoké Šárky…“ Ten vizuální záznam je taky součástí vyjednávání, protože v rámci akce pravidelně vzniká.

Mě by tedy zajímalo, jestli tu akci máte povolenou, a teď nemyslím úřední povolení, ale jestli to máte povolené od Šárky? 

Šárka se k tomu ještě úplně nevyjádřila. Nechci mluvit za ní… Ale říkali jsme si, že jestli budeme vůči ní citliví, tak jí snad vadit nebudeme. 

Já v tom vidím vlastně dvě roviny. Jedna z nich podporuje citlivost a vztah umělců a umělkyň k Šárce, kteří se do projektu zapojují a vytváří své dočasné intervence, a pak je tam druhá rovina, kterou vytváří publikum a lidé, kteří se přijdou na akci podívat. Zajímalo by mě, jestli se vám daří prohlubovat citlivost i u návštěvníků a návštěvnic, máte nějakou zpětnou vazbu od širší veřejnosti? 

Doposud probíhala akce převážně v umělecké bublině, takže mám zpětnou vazbu hlavně od svých kamarádů a kamarádek. Pro mě bylo zajímavé objevovat některé intervence i po letech. Do budoucna bychom určitě chtěli akci přiblížit širší veřejnosti. Hledáme způsoby, jak akci dostat mezi lidi. Tím, že jsou intervence dost efemérní, je potřeba je dost hledat, protože jsou v krajině schované. Takže i když Šárkou prochází dost lidí, tak o té akci třeba ani netuší. Myslíme si, že má akce velký potenciál a dávalo by velký smysl dostat toto uvažování mezi širší veřejnost, která lokalitu Šárky vyhledává pro jiné účely než jsou ty edukativní či umělecké. 

Jak probíhal loňský ročník? 

Loni jsme se zaměřili na téma „non-human agency“ ve vztahu k člověku, tedy na aktivitu a působení nelidských aktérů, třeba těch, kteří žijí v našich tělech. Tím, že jsme loni dostali výrazně nižší grant, jsme se rozhodli udělat jen jednodenní akci. Na rozdíl od minulých let tak nevznikly žádné intervence, ale šlo o jednodenní setkání, které jsme propojili s akcí, která souběžně probíhala v Kafkárně (Kafkárna / Centrum pro umění a ekologii - pozn. redakce). Oslovili jsme umělkyni Lucii Králíkovou, která stojí za projektem Efemér. Lucie ve své tvorbě pracuje s rituály a kulturními zvyky spojenými s přírodou. Pro letošní oslavy připravila workshop společné výroby draka, který je v čínské kultuře spojován s přírodními živly – vodou, zemí, ohněm a větrem. Společně jsme pak nesli draka v průvodu jako stádo a darovali ho Divoké Šárce k narozeninám. Málokdo ví, že do dneška je biotop Divoké Šárky udržován i skrze pastevectví, to naše lidské stádo k této tradici odkazovalo. Poté jsme se přesunuli do Kafkárny, kde probíhala další část programu v rámci sympozia Garden: The In Between Public and Private. Naše pozvání přijala socioložka Tereza Stockelová, která zde měla přednášku na téma zdravotní rovnoprávnosti a univerzální biologie ve světle výzkumu mikrobiomu. Zajímalo nás, jak můžeme nelidská těla vnímat jako aktivní subjekty. 

R. Putramentaite, M. Holá, D. Bek, 2020. Foto: Marie Holá

Proto mě zajímalo, jestli v jednotlivých ročnících spolupracujete se stejnými umělci a umělkyněmi, abyste měli možnost sledovat, jak se v průběhu let mění váš vztah a citlivost vůči tomu místu. 

To je dobrá poznámka a bylo by zajímavé vyzkoušet spolupráci prodloužit na další ročníky. U sebe tu proměnu rozhodně pozoruju. Pořád přemýšlíme nad tím, jak ten projekt uchopit do dalších let. Určitě je to ale dobrý podnět k zamyšlení. Každý ročník je pro nás výzva, třeba i tím, jak program komunikovat s širší veřejností. Chtěli bychom akci zpřístupnit. Je otázka, jak tu akci vůbec komunikovat. Laický divák či divačka umění by od uměleckých intervencí pravděpodobně očekával nějakou sochu nebo něco více uměleckého, než co nabízí náš program… 

Je tady záměrem prohloubit citlivost vůči přírodě hlavně u umělců a umělkyň nebo u širší veřejnosti?

Určitě bychom chtěli jít víc ven. Máme zkušenosti z minulých ročníků a víme, jak to může dobře fungovat. Nyní uvažujeme o jiném publiku a směřování, které by tu citlivost a jiné uvažování přiblížilo širší veřejnosti. Kromě intervencí a performance děláme také přednášky, které by mohly být pro lidi zajímavé. Chtěli bychom oslovit nejen ty, kteří do rezervace chodí, ale i ty, které zajímají témata spojená s ochranou přírody. 

Ruta Putramentaite studuje v Ateliéru volného umění I na UMPRUM pod vedením Zuzany Jakalové a Dominika Langa. Pracuje na pomezí sochařské a audiovizuální tvorby, kterou kombinuje s performativními prvky. Do svých děl často zapojuje své tělo a hlas, ale také vědecké poznatky, fragmenty literárních děl a spekulativní či smyšlené scénáře. Zkoumá tím vzájemné utváření kolektivního a osobního světa. Její práce čerpá z filozofie posthumanismu, přičemž se zabývá postavením současného člověka, který se ocitl na pomezí mezi zrychleným technologickým vývojem a zrychlenou klimatickou krizí.