Kolekce pletáže Inner Sanctum v editoriálu pro PAP MAGAZINE
foto Taja Spasskova

Pozice módního designéra v době trpící klimatickou krizí a obrovskou nadprodukcí hmotných věcí není jednoznačná. Jsou to však právě tvůrci, kteří mají potenciál stát se hybateli nevyhnutelné transformace oboru. O tom, jakým výzvám mladí designéři čelí a jak komplexní musí být úvahy o šetrnosti oděvní produkce jsme si povídaly se studentkou Ateliéru módní tvorby na UMPRUM, držitelkou ceny Best in Design a aspirující oděvní designérkou Karolínou Čechovou, která ve své práci témata ekologie a spotřeby hluboce reflektuje. Karolína se skrze uvědomělý přístup začleňuje do diskuze o (ne)udržitelnosti zavedených struktur a zároveň hledá alternativní možnosti vlastního působení. V rozhovoru se zamýšlí nad vztahem designéra a spotřebitele v kontextu aktuálních otázek i nad tím, jak lze uchopit oděvní tvorbu tak, aby ji bylo možné považovat za udržitelnou.

Rozhovor vedla Veronika Soukupová.

Módní průmysl se v posledních letech ocitl na rozcestí. Některé autority z oboru mluví o nutnosti zániku módy tak, jak ji známe. Jak vnímáš současný stav módy a oděvního designu jako jeho studentka?

Módu tak, jak funguje v podstatě dodnes, vnímám jako zastaralý systém, třeba už jen v tom, že je konstruovaná převážně na sezónnosti a trendech a tím, že napomáhá udržovat status quo problematických systémů a struktur. Móda je pořád hodně elitářská, což způsobuje, že pro nižší sociální vrstvy společnosti je většinou dostupná jen ta opravdu levná rychlá móda, která je zdrojem závažných problémů. Vzhledem k aktuálním krizím a přelidněnosti planety to podle mě takto dál nejde, ale změna se bude muset týkat celého komplikovaného systému. Nevyřeší to jeden nový materiál, ani inovativní výrobní technologie, musí to být komplexní. Tady vnímám svou roli jako designérky, kterou je třeba v měnícím se světě neustále přehodnocovat, stále se vzdělávat, propojovat se s informacemi a obory. Zároveň je tu pak ta druhá rovina – spotřebitelská, která by měla být stejně důležitá, jako ta výrobní. Přestože tu jsou tendence napravit módní systém, často jim ten spotřebitelský kontext chybí. Pro spotřebitele je složité proniknout do problematiky a orientovat se v současné produkci plné greenwashingových frází, i s tím bychom jim jako designéři měli pomoci. Ještě je určitě hodně na čem pracovat, ale ambice existují.

Kolekce pletáže Inner Sanctum v editoriálu pro PAP MAGAZINE
foto Taja Spasskova

S jakými výzvami se jako oděvní designérka setkáváš? 

Největší výzvou je pochopit kontext doby, ve které se nacházím a pro kterou tvořím. Situace v oboru i ve společnosti se vlastně pořád vyvíjí a mění. Každou chvíli vyvstane nějaká nová alternativa, ale po čase se může ukázat, že není zcela ideální. Designér navíc nemusí jen navrhovat a vytvářet produkty, ale může zaujmout vlastní pozici, zvolit si nějaký přístup. I proto si před tvorbou musím utřídit priority a říct si, co je ten účel. Já se například hodně zaměřuji na problém spotřeby, takže oděv nevnímám jako pouze autorské vyjádření, ale jako nějakou službu společnosti. Musím být schopná naladit se na člověka, uvědomit si jeho potřeby a přemýšlet, jak ho mohu přizvat do toho celého systému. Teprve až s nositelem se totiž oděv stává funkčním a jde proto hlavně o to, jak bude fungovat na těle a jak bude se spotřebitelem stárnout. Pokud vytvořím něco, co nepůjde vstříc člověku, pravděpodobně to bude postrádat smysl, a tomu se snažím předcházet, když už mám svým výtvorem přispívat  nadprodukci.

Jedním z nejdůležitějších pilířů tvé oděvní tvorby je udržitelnost, jakkoliv je tento termín v principu nepřesný. Jak k udržitelnosti ve své práci přistupuješ?  

U mě to začíná u prvních myšlenek, kdy se snažím definovat, co a jak budu dělat, čeho tím chci docílit a koho tím oslovit. Pak přichází výběr adekvátního materiálu a formy oděvu. Důležitou roli musí hrát i estetika. Lze nad tím přemýšlet i v rámci estetické udržitelnosti – jak dlouho má forma oděvu přetrvat v čase? Když jdeme třeba do second-handu, nacházíme tam určité typy oblečení, které překonaly plynutí času a vypadají stále nadčasově. Forma se zároveň může přizpůsobit specifickým potřebám nebo přáním lidí, nemusí to být nutně sterilní. V pojetí udržitelnosti je spoustu vrstev i faktorů, se kterými je třeba počítat. Snažím se to uchopit holisticky na všech úrovních, ale je to složité a ne vždy se to může podařit. Pak je nutné se podle kontextu rozhodnout, čemu dát přednost. Vždy je pro mě ale důležitá určitá odpovědnost za to, co dělám. 

Status udržitelnosti si dnes nárokuje řada ve své podstatě neudržitelných produktů a systémů. Co by podle tebe mělo být součástí designu, aby se o něm dalo hovořit jako o udržitelném?

Nejprve se asi sami sebe musíme ptát, co to vlastně udržitelný produkt znamená? Je to něco, co je z „vhodného udržitelného“ materiálu? Vyrobeno šetrným způsobem, s nízkou ekologickou stopou, a eticky? A co když nejde všechny tyto body splnit? Už to není „udržitelný produkt“? Záleží, z jakého úhlu pohledu se na to člověk dívá. Možná je v tomto případě snazší definovat si, co je neudržitelné a pak se pokusit nejít tímto směrem. Podle mě tomu pomůže jasně definovaný účel, který produktu a všemu, co se ho týká, určí nějaké mantinely, ve kterých se bude designér pohybovat. Pokud je účel správně a dlouhodobě naplňován, pak se to dá považovat za udržitelné? Podle mě ano. V oděvu je to také velmi důležitá otázka. Na tohle téma mě zaujala případová studie australské teoretičky Dr. Lisy Heinze, kde se zabývá spotřebou a estetikou každodenní módy. To, že oděv je opravdu záležitostí každého dne a jeho spotřeba je obrovská, je třeba také reflektovat, když chceme řešit udržitelnost v módě.

Kolekce pletáže Solition
foto Agnes Willow

Tvá tvorba se vyznačuje určitou vizuální celistvostí, v kolekcích volíš i podobnou barevnost. Zmínila jsi také estetickou udržitelnost, která je pro tebe důležitá. Co je východiskem tvého estetického vnímání?

Jednou jsem se v rámci školního zadání zamýšlela nad tím, jaké podoby může oděv mít. Řada každodenních oděvů, o kterých jsme se předtím bavily, vychází například z typu pracovního a armádního oděvu. Když se podíváme obecně na genezi oděvů, které známe dnes, je to zajímavé. Třeba parka nebo bomber jsou původně armádní oděvy, džíny zase souvisí s americkými dělníky, kteří potřebovali odolný oděv pro práci v dolech. Každá součást těchto oděvních forem má své opodstatnění vycházející z jasné funkce a potřeby. To je způsob uvažování, který je pro mě inspirativní. Při koncipování formy se nejprve zamýšlím, jestli zvolené prvky dávají v oděvu smysl a jestli je výsledná estetika nadčasová, protože různé dekorace a experimentální střihová řešení mohou celkem rychle stárnout. Co se týká barevnosti, tak upřednostňuji neutrální barvy, jsou snadno kombinovatelné a to konvenuje mému přístupu. Souvisí to také s tím, že inklinuji k surovým materiálům, mám ráda jejich upřímnost.

Bakalářská práce Fragmenty,
foto Lena Gallovičová

S jakými nástroji pracuješ, aby výsledné oděvy naplnily tvé představy a cíle?

Důležitým nástrojem je pro mě tablet, který mám skoro vždy při ruce. Vytvářím na něm moodboardy, skici, fotím si fáze fittingu, píšu do něj poznámky. Ke všemu se můžu rychle vracet, což mi usnadňuje práci. Speciální program mi zase pomáhá řešit polohové rozplánování střihu, abych věděla, kolik materiálu přesně budu potřebovat a neprodukovala jsem tolik odpadu. Důležitým nástrojem pro udržitelnou produkci je LCA analýza, se kterou bych ráda v budoucnu pracovala, třeba ve spolupráci s někým, kdo ji dobře ovládá. V rámci LCA existuje dokonce celá databáze materiálů, která zahrnuje i textil. Designér si tam může vybrat materiál podle nejmenší zátěže, což je skvělé. Dá se na to jít ale i racionálně. Ráda bych v rámci diplomky pracovala se speciálním funkčním materiálem, ale musela bych ho dovézt z Německa, takže musím zvážit, jestli se to vyplatí i co se týká ekologické zátěže. Uhlíková stopa zahrnuje i takové aspekty, které nejsou na první pohled zřejmé a je těžké brát na to vždy zřetel.

Proces návrhu oděvní kolekce,
foto Karolína Čechová

Jakou značku nebo projekt považuješ za inspirativní v kontextu aktuálních výzev?

Líbí se mi, co dělá Lenka Vacková (absolventka Ateliéru designu oděvu a obuvi na UMPRUM, pozn. red.) v rámci Textile Mountain, kde se zaměřuje na sběr a prodej deadstockových a nevyužívaných látek, čímž je vrací zpátky do oběhu. Je tam navíc přítomná myšlenka nějaké omezenosti nebo vyčerpatelnosti zdrojů, jelikož nabízené látky jsou svou povahou unikátní. Dále Mia Jadrná (absolventka Ateliéru módní tvorby na UMPRUM, pozn. red.), která vytváří oděvy z odstřižků látek, vytváří z nich novou metráž a tím také dává textilnímu odpadu nový život, Barbora Procházková (absolventka Ateliéru designu oděvu a obuvi na UMPRUM, pozn. red.) s Project Sapience, která transformovala systém oděvní tvorby a zapojila do něj spotřebitele nebo Linda Havrlíková (absolventka Ateliéru módní tvorby, s níž jsme natočili rozhovor, pozn. red.), která nachází uplatnění pro u nás nevyužívanou vlnu v rámci vlastní tkaniny. Na Instagramu jsem pak objevila projekt Alois Ficek, který také různě upcykluje vintage oděvy a zároveň navazuje na takovou japonskou estetiku a kult pracovního oděvu, který je hodně populární právě v Japonsku. Ze zahraničí sleduji třeba designéra Maharishi (Hardy Blechman), který propojuje svou osobní filosofii a určitý náboženský postoj s oděvem. Pracuje hodně s armádními prvky a kamufláží, ale jedná se o pacifistní přístup. Inspirující je pro mě také jeho práce s různými vnitřními etiketami.

Tvá tvorba byla dvakrát oceněna v soutěži Best in Design – kolekce Fragmenty získala 3. místo, kolekce Inner Sanctum pak 1. místo v kategorii Fashion Design. Mohla bys popsat, jaká témata jsi v těchto kolekcích zpracovávala?

Fragmenty je moje bakalářská práce, která vznikla ještě za mého studia na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni a ve které vyvrcholil můj zájem o pracovní oděvy. Propojila jsem ho s tématy plynutí času a pojetí krásna. Pracovala jsem s různými armádními a pracovními oděvy a s komponenty, které nesly nějaký defekt z doby, kdy se používaly. Oděvy jsem pak v různých fragmentech komponovala do výsledné formy. Je tam přítomná myšlenka japonské estetiky wabi-sabi a s tím souvisejícím přijetím nedokonalostí. Inner Sanctum vznikla v rámci klauzurního zadání na UMPRUM pracovat s pletáží. Snažila jsem v práci s pletáží nacházet vlastní asociace. Dostala jsem se až k fasciím, což jsou takové proměnlivé, pružné, různě silné tkáně, které prorůstají celým lidským tělem. Představila jsem si tedy pletáž jako tuto prorůstající tkáň, experimentovala jsem s typy a sílou příze a provázání, abych docílila podobného efektu. Vzniklé struktury vznikaly vlastně dost intuitivně.

Kolekce Inner Sanctum vznikla jako klauzurní práce na UMPRUM,
foto Tomáš Fiala

Karolína Čechová (*1995) vystudovala bakalářský obor Fashion Design na Fakultě umění a designu Ladislava Sutnara v Plzni, po jehož absolutoriu pokračovala do magisterského programu Ateliéru módní tvorby na UMPRUM. Autorčina bakalářská práce Fragmenty založená na estetice pracovního oděvu a principech upcyclingu byla prezentována na Designbloku v rámci výběru Erste Premier Talent Display a umístila se v soutěži Best in Design (Zlin Design Week) a v Národní ceně za studentský design. Za kolekci Inner Sanctum, v níž zkoumala hranice techniky pletáže, byla v roce 2021 oceněna prvním místem v soutěži Best in Design. Karolína aktuálně pracuje na diplomové práci, ve které rozvíjí svůj dlouhodobý zájem o témata udržitelnosti, ekologie a zodpovědné spotřeby v módním průmyslu. Tvorbu Karolíny Čechové sledujte na Instagramu @kcarolin.

Veronika Soukupová (*1997) je absolventkou bakalářského oboru dějiny umění na Filozofické fakultě UK a aktuálně pokračuje v magisterském studiu na Katedře teorie a dějin umění UMPRUM. V bakalářské práci se zabývala výtvarnými tendencemi v československé tapiserii a textilním umění 60. let. Nadále se věnuje textilní tvorbě 20. století a současnému oděvnímu designu, které zkoumá v kontextech a vztazích. Spolupracuje s Ateliérem módní tvorby a s mladými módními designéry, kterým pomáhá s teoretickým uchopením vlastních projektů. Současně působí v organizaci Czechdesign a podílí se na tvorbě nezávislého magazínu NOVY ZINE.