Patrik Hábl patří mezi nejčastěji zmiňované absolventy UMPRUM. Je jediným žijícím Čechem, jehož díla se prodávají v aukcích Sotheby’s a Christie’s. Patrik Hábl přesto tvrdí, že člověk musí být nohama na zemi, jít dál a uvědomovat si realitu. Je to lepší, než někam odletět a spadnout dolů.
Na co nejraději vzpomíná, jak se prosazuje v zahraničí a v čem jsou mladí výtvarníci lepší než jeho generace?

Patriku, co se ti vybaví, když si vzpomeneš na svá studia na UMPRUM?

Nedostal jsem se napoprvé. Ten rok jsem pracoval v reklamce, intenzivně jsem se připravoval na další rok a jezdil kreslit a malovat do domova důchodců. Na přípravu vzpomínám rád. Do ateliéru profesora Nešlehy jsem byl nakonec přijat jako jediný student asi ze 300. Bylo to zvláštní. V ročníku jsem byl sám, řadu předmětů jsem absolvoval sám, sám jsem měl třeba pro sebe model. V ateliéru ale panovala skvělá atmosféra. Byla tam spousta různě zaměřených lidí, osobností pracujících s různými technologiemi i uměleckým výrazem. Bylo to velmi košaté.

Studoval jsi od roku 1994, poměrně krátce po revoluci. Povedlo se ti dostat někam na studijní stáž do zahraničí?

Nevím, co mě to napadlo, nejsem žádný rusofil, ale vydal jsem se na stáž do Petrohradu. Všechno jsem si zajišťoval sám, v době bez mobilních telefonů, internetu. Využíval jsem jen klasickou poštu. Nakonec jsem našel ubytování na koleji pro svobodné matky a ženy s dětmi. Z pokoje jsem měl krásný výhled na Finský záliv, četl Dostojevského a mělo to velkou atmosféru. Celkově to byl hodně zvláštní zážitek. Později jsem začal jezdit na různá sympozia, především do Itálie.

Jaké byly tvé začátky po absolvování UMPRUM?

Jsem introvert, takže někde se prosazovat mi dělalo docela problémy. Až v roce 2014 jsem realizoval instalaci v Kostele Nejsvětějšího Salvátora. Tehdy, myslím, se věci daly do pohybu. Souhlasím s Jaroslavem Rónou, který říká, že až 20 letech po studiu se ukáže, jestli se člověk uplatní.

Díky čemu se ti podařilo prosadit?

Myslím, že to je mix více věcí. Nestačí, že člověk jen maluje. Možná mi pomohlo, že jsem začal dělat intervence do architektury – dočasné věci jako instalace pro kostely, věci na míru. Odrážel se v tom i můj zájem o fenomenologii a zprostředkování prožitku. Navíc jsem perfekcionista. Myslím, že jen obrazy by nestačily.

Dokázal bys poradit mladým umělcům, jak se prosadit v zahraničí?

Z mého pohledu nějaký univerzální manuál, know-how neexistuje. Mám pocit, že naši studenti jsou mnohdy dál a mají vlastní, jim vyhovující strategii. Řada z nich se už etablovala. Dřív se během studia nevystavovalo a nikdo nás s praxí a prodejem neseznamoval. Myslím, že jsme ani neměli sebevědomí současných studentů. Nyní si víc uvědomují, co je čeká, a škola je lépe připravuje na budoucnost.

Neustále někde vystavuješ, často děláš velké intervence do veřejného prostoru, do toho učíš. Jak to všechno zvládáš?

Je to náročné. Na UMPRUM to je jiná práce, je to radost. Práci si musím dobře plánovat a vybírat si. I výstavy. Ty se snažím šít na míru, aby každá byla jiná a zapadala do výstavního prostoru. I přes všechny aktivity se snažím mít čas i pro vlastní tvorbu.

Často vystavuješ i v zahraničí. Promítají se nějak do tvého profesního života i výhody členství v Evropské unii?

Hodně mi to pomáhá v práci. Myslím, že to je přínos nejen pro mě, ale i pro všechny ostatní. Výstavy se obejdou bez složitého papírování, schvalování a prohlášení. Stále mám v živé paměti traumata z dětství a proměnu v demokracii, vstup do NATO a EU. Hodně mi to pomohlo, abych mohl rozvíjet svou profesi. Spolupracuji s německou galerií, vystavuji po Evropě. Když to porovnám s posíláním věcí za oceán, což je strašně složité, zdlouhavé pro všechny strany, finančně náročné a hlavně výsledek je nejistý, tak v Evropě to jde prakticky samo. Když se nedávno konal na Pražském hradě summit 40 evropských lídrů, pozval mne do Černínského paláce ministr zahraničí Jan Lipavský, se kterým řeším zápůjčku velkoformátových děl do jeho kanceláře, v tu chvíli jsem si uvědomil, jak je velmi důležité, že jsme v současné válečné, ale i energetické krizi součástí EU a NATO.

Poslední dobou se hodně zmiňuje tvůj velký úspěch v aukčních síních ve Velké Británii? Dotkl se Brexit tvého působení v Anglii?

Dříve to bylo mnohem jednodušší. Nyní se třeba jen z prodeje obrazů stal velice složitý proces. Nejen pro mě, ale i pro britské organizátory. Bojím se, že to neúměrné papírování může odradit, a to nejen galeristy a aukční domy, ale i evropské umělce. Je to škoda.

Kde nejraději vystavuješ?

Vždy jsem si myslel, že v Německu. Zde je spolupráce velmi profesionální a precizní. Zkušenosti z Japonska ale tento dojem předčily. Rád vystavuji i ve Švýcarsku, Itálii nebo ve skandinávských zemích. Záleží hodně na komunikaci a samozřejmě také na místě.

Patrik Hábl (­*1975) je absolventem Ateliéru malby pod vedením profesora Nešlehy a v současné době na UMPRUM působí jako pedagog. Je jediným žijícím Čechem, jehož díla se prodávají v aukcích Sotheby’s a Christie’s – konkrétně byl čtyřikrát zařazen v aukci Sotheby's, 2x v aukci Sotheby's Contemporary Art a jednou v aukci Christie’s. Jeho tvorba byla v Čechách zastoupena na nespočtu výstav (DOX, NG, MUD Benešov, Alšova jihočeská galerie), ze zahraničních prezentací lze jmenovat výstavy v Kjótu, v New Yorku, v Basileji či v několika institucích v Německu.

Rozhovor vedla: Kamila Stehlíková