Adam Macháček je grafickým designérem dlouhodobě působícím na mezinárodním poli. Během svého studia na pražské UMPRUM absolvoval stáže na amsterdamské Gerrit Rietveld Akademie a ve Švýcarsku na prestižní univerzitě École cantonale d'art de Lausanne (ÉCAL). Jak se dnes ohlíží za těmito zkušenostmi se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Proč jste pro své studium zvolil UMPRUM a Ateliér grafického designu a vizuální komunikace Zdeňka Zieglera a Rostislava Vaňka?

Studoval jsem propagační grafiku na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze a pokračovat na UMPRUM, kde byl Ateliér grafického designu a vizuální komunikace Zdeňka Zieglera nebo Ateliér písma Jana Solpery, se přirozeně nabízelo. Chodili jsme se tam pravidelně dívat na klauzury a od začátku mi bylo jasné, že Zieglerův ateliér je místo, kam bych se chtěl dostat. Dodnes si pamatuji na školní práce Zuzany Lednické, Radima Peška, Michala Rydvala a dalších. Asistent Tomáš Machek v té době se Zdeňkem Zieglerem navrhl několik publikací a výstav, z kterých jsem byl nadšený, obdivoval jsem Zieglerovy knižní edice. V jeho ateliéru byl patrný i mezinárodní přesah – pravidelně sem přijížděli na hostování profesoři ze zahraničí, studovali tu cizinci, probíhala spolupráce a výměna se zahraničními galeriemi a školami. To všechno na mě v roce 1998, kdy na internetu ještě skoro nic nebylo, působilo jako zjevení. Dnes je samozřejmě spousta věcí úplně jinak a možností, kde studovat, existuje mnohem víc, jak v ČR, tak v Evropě. Docela by mě zajímalo, podle čeho si studenti vybírají školy teď.

Co bylo Vaším důvodem pro dlouhodobý zahraniční pobyt během studií?

Na UMPRUM mě to moc bavilo, ale systém byl tenkrát nastaven tak, že svůj obor vystudujete za 6 let, stejně jako třeba medicínu – bakalářské studium neexistovalo. Šest let byla neskutečně dlouhá doba na to, čím jsme se zabývali a kolik nás v ateliéru bylo – v šesti ročnících celkem ani ne 20! Zpětně dnes chápu, proč spousta studentů vedle školy dělala  zakázky nebo dokonce chodila do práce. Já jsem šel po dvou letech na stáž k Pavlu Štechovi do Ateliéru fotografie, ve třetím ročníku jsem odjel do školy v Amsterdamu, ve čtvrtém na praxi do Haagu a v pátém do školy v Lausanne. Byla možnost takhle si to poskládat a profesoři Ziegler i Vaněk nás v tom podporovali, za což jim budu vždy vděčný. Měl jsem zároveň štěstí, že jsem je mohl zažít oba.

02     Výroba obálek publikace Katharina Grosse, Wunderbild, 2018
Foto Natalija Martinovic for Studio Katharina Grosse

03     Katharina Grosse, Wunderbild, publikace, 2018

04     Vizuální identita AVU, 2018–2020

V Amsterdamu jste studoval na Gerrit Rietveld Akademie a ve Švýcarsku na prestižní univerzitě ÉCAL. Shledal jste nějaké rozdíly v pedagogickém vedení či ve srovnání s kolektivem studentů?

Byl to šok. UMPRUM fungovala podle klasického akademického modelu, tedy ateliéry byly běžně nazývány jmény jejich vedoucích (ostatně je tak nazýváme i teď) a dostala se do nich jen hrstka uchazečů (např. k Zieglerovi průměrně dva, tři ze sta). Takže už fakt, že jste se tam dostali, vás právem mohl uvést v pocit, že jste se ocitli v jakési elitě oboru. Ano, byla tam spousta skvělých lidí, často ti z nejlepších, ale v porovnání se zahraničními školami nás bylo strašně málo, chybělo srovnání, konkurence, mnohem širší názorová základna. Byla to krásná a velmi cenná zkušenost s lidmi, kterých si opravdu vážím, ale jak už jsem zmiňoval, z mého pohledu se nedala praktikovat 6 let.

GRA a ÉCAL fungovaly každá trochu jinak, ale obě jsou bakalářské studium, na ÉCAL přidali Masters až později. V každém oboru tu studuje násobně víc lidí, člověk se potká s mnohem širším počtem pedagogů, názorů, vyzkouší si řadu přístupů. Věci, které se tam tenkrát dělaly, byly v porovnání s UMPRUM mnohem volnější – nevypadaly na první pohled tak profesionálně, jak jsme je byli zvyklí dělat v Praze, často byly ,nepraktické’. O všem se víc diskutovalo, byly to školní práce s pro mě často nepochopitelným zadáním a chvíli mi trvalo, než jsem poznal, že se dá učit i úplně jinak. Neříkám, že je jedno lepší, než druhé, každému vyhovuje něco jiného.

Jak vás studium v Amsterdamu i ve Švýcarsku obohatilo a které praktické zkušenosti jste si odnesl?

Naprosto zásadně mě ta zkušenost ovlivnila a obohatila – měl jsem možnost potkat řadu pedagogů a spolužáků, kteří mě dodnes inspirují a s některými jsme stále ve spojení. Praktické zkušenosti byly spíš životní – ocitnout se v naprosto neznámém prostředí, mimo své sociální kruhy, komunikovat v jiných jazycích, začínat od nuly. To platí nejspíš i dnes, navzdory tomu, že se dá prakticky cokoliv vystudovat online.

Dokázal byste nyní popsat pohled zahraničních grafických designérů na současnou generaci tvůrců z Čech?

To je těžká otázka – všechno je tak propojené, že člověk ani moc nepřemýšlí o tom, odkud ten druhý je. Z mého pohledu máme docela silnou typografickou generaci – často zjistím až později, že písmo, které testujeme v rámci nějakého projektu, dělal někdo z Česka. To je samozřejmě subjektivní a nepřipadá mi to důležité. Mnohem zajímavější odpověď na tuto otázku a témata, o kterých se tu bavíme, více než 60 let dávalo mezinárodní Bienále grafického designu v Brně, jedna z nejstarších oborových akcí na světě. Bohužel Moravská galerie ji přestala pořádat. Snažíme se o její zachování na brnobienale.org – přidat se může každý.

05     27. Mezinárodní Bienále Brno, 2016
Foto Moravská galerie v Brně

06     Art Antiques, redesign časopisu, 2018–2022

07     Arthur Jafa, identita výstavy, Rudolfinum, 2019

Vnímáte jako grafický designér nějaké regionální hranice, ať už smýšlením ohledně grafického designu či čistě praktické při realizaci zakázek? Jak se vám spolupracuje v mezinárodním týmu, nebo například v mezinárodní porotě soutěží?

V přemýšlení grafických designérů žádné regionální hranice nevnímám, ve vnímání a používání grafického designu samotného jsou regionální rozdíly obrovské. Dalo by se to srovnat s architekturou, urbanismem, tím, jak se k sobě lidé chovají v rámci veřejného prostoru – souvisí to s kulturou každého místa. Jsem zvyklý pracovat s lidmi z nejrůznějších míst, na to mě připravily zmiňované školy, které jsou velmi mezinárodní.

Kde v současnosti působíte a máte nyní v plánu nějakou zahraniční spolupráci či novou publikaci?

Žiju dlouhodobě v Berkeley, v Kalifornii, ale řadu věcí dělám do Evropy, kde mám nejbližší kolegy – takže sám už nevím, čemu říkat zahraniční spolupráce. Tady v Bay Area bývám součástí násobně větších týmů, které spolupracují převážně s technologickými společnostmi, v Evropě je moje práce mnohem individuálnější. Souvisí to právě i se školstvím – studovat v USA je tak drahé, že se velká část studentů musí na dlouhá léta zadlužit. Absolventi tak rovnou hledají zaměstnání místo toho, aby mohli zkusit začít na vlastní pěst. Malých grafických studií podobných těm v Evropě je tu velmi málo. Každý systém má svá pro a proti, jsou tu špičkové univerzity, každopádně mám za to, že bychom si toho evropského měli cenit a nepovažovat ho za samozřejmost.

08    Milan Houser, publikace, 2020
Foto Tereza Havlínková

09    Vizuální identita Muzeum literatury, 2020–2022

Adam Macháček kromě pražské UMPRUM v Ateliéru grafického designu a vizuální komunikace u Zdeňka Zieglera a Rostislava Vaňka studoval také na amsterdamské Gerrit Rietveld Akademie a ve Švýcarsku na prestižní univerzitě ÉCAL. Absolvoval stáž ve Studiu Dumbar v Haagu. Od roku 2004 působil ve vlastním studiu Welcometo.as. V roce 2011 spoluzaložil grafické studio 20YY Designers, do jejichž portfolia patří výstavní katalogy umělců, vizuální identity institucí či měsíčník Art+Antiques. Mimo jiné se stal kurátorem výstav grafického designu a autorem několika výstavních projektů.

Rozhovor vedla Tereza Škvárová