«Ve zrychlené době nás to táhne k trpělivému kameni.»
¶ Rozhovor s vedoucí dílny litografie Janou Hubatkovou ke 140. výročí UMPRUM

Litografická dílna UMPRUM je místem, kde se tradice potkává s experimentem, trpělivost s přesností i otevřeností vůči náhodě. Jak se její podoba proměňovala v průběhu let? Co znamená litografie pro studenty dnes, v digitální době? A jaké bylo převzít dílnu ihned po dokončení vlastního studia? O cestě z role studentky v Ateliéru ilustrace Jiřího Šalamouna k vedoucí litografické dílny mluví Jana Hubatková v rozhovoru s Hanou Havlíčkovou.

Nepustilo natolik, že jste se zde rozhodla zůstat i po dokončení studia?

¶ To, že bych učila, mě vůbec nenapadlo, nikdy jsem si to neplánovala. V dílně jsem každopádně trávila hodně času –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tiskla jsem zde svou diplomku. A tak se stalo, že jsem absolvovala a ještě si vázala některé knížky tady na dvorku v knihárně, když za mnou přišli, jestli bych nechtěla učit, protože se Mikoláš Axmann, zakladatel litografické dílny na UMPRUM, rozhodl odejít. To byla taková divočina! Představte si, že zrovna skončíte studium, jste připravená si někde zařídit ateliér, že budete kreslit a malovat, a najednou vám řeknou: „Nechceš učit na UMPRUM?“

Byl pro vás velký rozdíl přejít náhle z jedné role do druhé?

¶ Nebylo to lehké. Situace, kdy se vám věnuje plná pozornost, se najednou zcela změní a jste náhle ten, kdo realizuje se studenty jejich vlastní práce. Když se pak vašemu studentovi práce podaří, je to jeho úspěch, kdyby se něco pokazilo, je to vaše vina. (smích) Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla. Ale pro mě byla vždycky důležitá také má vlastní práce, v mojí litografické dílně.

¶ Jakmile jsem si tohle srovnala, uvědomila jsem si, že to, co mě ve škole baví, je proces, ta úloha průvodce –⁠⁠⁠ já studentům ukazuji možnosti, které litografie nabízí, a společně hledáme nejlepší možnou cestu k dobré grafice. Komunikace, která kolem toho je, by měla být plná respektu. Každý člověk je jiný a jinak ke kameni přistupuje. Někdy dokonce společně vymyslíme novou techniku kresby nebo tisku. Je to dobrodružné a obohacující, z některých studentů se v průběhu let stali moji přátelé.

Brala jste si pro tento přístup inspiraci také z dob svých vlastních studií u pana profesora Šalamouna?

¶ Pan Šalamoun byl výjimečný člověk i pedagog. Netlačil nás do konkrétního výtvarného výrazu, naopak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na každém poznal jeho talent a dokázal nás vést našimi vlastními cestami, to bylo obdivuhodné a vzácné.

V tom hodně slyším právě snahu o průvodcovství.

¶ Ano, v jeho ateliéru byl hodně důležitý vzájemný respekt. Velmi jsem si vážila jeho a on vždy respektoval nás, i když nás nijak nešetřil. Jeho komentáře a kritika byly často tvrdé, ale vždy byly na místě, nikdy nebyly nespravedlivé.

Jak vnímáte roli litografické dílny v organismu školy?

¶ Myslím, že to mám mnohem lehčí než moji kolegové vedoucí ateliérů v tom, že já studenty provádím jenom konkrétními pracemi, nikoliv celým studiem. Nejvíce se litografii věnují studenti z Katedry grafiky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ od úplných základů až po realizace mistrovských prací, bakalářek a diplomek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ale dílna je přístupná i studentům z jiných kateder. Věnuji se každému, pro koho je smysluplné se potkat s kamenotiskem. Tak zde vznikla například i diplomka studentky Ateliéru malby, nebo Ateliéru intermédií, a byly velmi vydařené! 

Co se během vašeho působení v litografické dílně změnilo?

¶ Určitě významně narostl počet studentů. Zájem o litografii je čím dál tím větší. Důležité je při tom množství studentů uhlídat a zajistit, aby každý mohl pracovat soustředěně a v klidu.

Co za tím podle vás stojí?

¶ Možná to souvisí s tím, jak jsme všichni trošku odtržení od reality. Část našeho života se odehrává ve virtuálním prostoru, a tak máme potřebu se znovu dotknout materiálu. Kámen člověka přiměje se zklidnit, zpomalit, přiblížit jeho tempu. V litografii se nevyplácí spěchat, všechny chemické postupy vyžadují soustředění a dostatek času. Člověku dělá dobře se dotknout kamene, pracovat s pískem, vodou, barvou. Někdy si sem studenti chodí třeba jenom zabrousit. (smích)

Vnímáte nějaký rozdíl i v druhu prací, které v litografické dílně vznikají nyní? Přistupují studenti ke kameni jinak?

¶ Určitě s větší odvahou, pokud jde o netradiční techniky nebo experimenty. Tiskneme na různé materiály, například na plátno, sklo nebo porcelán. Studenti se pouští třeba i do performance, jedna studentka si nabrousila několik kamenů a udělala přes ně kotrmelec. Zachytila sama sebe na kámen a potom jsme to vytiskly na papír. Nebo zde jeden student v rámci bakalářské práce vytvořil sérii tisků fotolitografie.

Jací byste na závěr řekla, že dnešní studenti jsou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ti, kteří za vámi přichází do litografické dílny?

¶ Jsou to výjimečně talentovaní chytří lidé, kteří mají trpělivost se věnovat technice, která není vůbec lehká. Naprosté většině důvěřuji, že když se spolu na něčem domluvíme, mohu se na ně spolehnout, to není samozřejmost. Také se nám spolu dobře komunikuje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nebojí se věci říkat otevřeně. Pracovat se studenty je pro mě radost, a když mi někdo říká, že jsou mladí lidé zkažení, tak nesouhlasím. (smích)

To, že je litografická dílna živým a inspirativním prostředím, dokládají i letošní úspěchy na celostátní soutěžní výstavě Grafika roku 2024. Šimon Brzobohatý z Ateliéru tvorby písma a typografie obdržel za grafický list Dear Frogs… Cenu za litografii – studentské práce, zatímco Jana Hubatková získala za práci Poloniny Cenu za litografii. Více se o tomto významném úspěchu pro oba zmíněné i pro litografickou dílnu jako takovou lze dočíst zde.

→ Rozhovor pro UMPRUM napsala: Hana Havlíčková
→ Foto: Apolena Typltová (portréty), archiv Jany Hubatkové