Všichni jsme tlačeni nějakým systémem, který nedává prostor lidem, kteří ve svém oboru teprve začínají. Rozhovor s Janem Netušilem, spoluautorem české expozice na Benátském bienále architektury

Jan Netušil, vedoucí Ateliéru designu a digitálních technologií UMPRUM, je jedním z členů autorského týmu české expozice na Benátském bienále architektury, která se soustředí na pracovní podmínky mladých architektů. V rozhovoru s Marií Kordovskou prodiskutovali obsah výstavy i postup při navrhování samotné expozice. O té se totiž od začátku uvažovalo jako o celku, ke kterému mají co říct nejen kurátoři a architekti, ale i motion designer. To podle Netušila posílilo její finální podobu.Všichni jsme tlačeni nějakým systémem, který nedává prostor lidem, kteří ve svém oboru teprve začínají. Rozhovor s Janem Netušilem, spoluautorem české expozice na Benátském bienále architektury

Mohl bys mi pár větami popsat, o čem je expozice českého zastoupení na Benátském bienále architektury, aniž bys použil slovo „prekarizace“?

Celá výstava pojednává o pracovních podmínkách v architektuře, představuje problémy, které existují a navrhuje možná řešení. Je to takový návod, zdroj informací, který může lidem pomoci se propojit, něco se o tématu dozvědět, zamyslet se nad tím a zkusit s tím něco udělat.

Část výstavy „The Office of Non-Precarious Future“ v československém pavilonu v Giardini, 2023, foto zdroj: Národní galerie v Praze

Jaká přesně byla tvoje role v autorském týmu?

Výběrové řízení bylo vypsané na digitální pavilon – a já se věnuju designu a digitálním technologiím – tak mě Karolína Plášková oslovila, abych jim pomohl jejich nápady přetransformovat pro vhodné médium. Měl jsem tak na starost technické možnosti zobrazování a ideu vizuální podoby, respektive přípravu grafiky, kterou jsme pak dopracovali se studiem Oficina.

Je ve tvém oboru motion designera problém špatně ohodnocené práce podobný, jako v architektuře?

To je v různé míře v celé kulturní sféře a kreativních oborech.

Máš ze svých zkušeností představu nějaké reálné cesty, jak se to dá řešit?

O tom je ta výstava. Celý problém špatných pracovních podmínek není fňukáním mladých lidí, kteří chtějí víc a nezaslouží si to, tak to kritizují. Ten problém je větší a často za něj nemůžou ani majitelé firem nebo starší architekti se zkušenostmi z jiné doby. Všichni jsou tlačení nějakým systémem, který nedává dobré podmínky malým studiím nebo začínajícím architektům.

Jak po zkušenosti s přípravou výstavy vnímáš pracovní podmínky v Čechách, když je porovnáme se zbytkem světa?

Eliška Pomyjová dala dohromady velkou spoustu zajímavých informací, které jsou na webové platformě výstavy ve formě grafů a srovnání globálních čísel. Zdaleka na tom nejsme nejhůř, jsme takový průměr.
Třeba přímo v Itálii je tohle téma extrémně aktuální. Stážisti tam pracují několik let zadarmo, než vůbec dostanou nabídku od studia, že by za odvedenou práci mohli dostávat peníze. Tamní školy produkují hodně architektů, ale není tam pro ně dostatečně velký trh. Když se italští architekti skutečně chtějí oboru věnovat, tak musí do zahraničí.
Proto jsme pro mezinárodní výstavu vybrali toto téma. Aby se o tom mluvilo. Ale řešení je v každém státě jiné.

Brožura k expozici, zdroj: Oficina

Budete s těmi daty pak dál nějak pracovat?

Určitě to nějak zarezonovalo, bude to zvěčněné ve webové prezentaci a předpokládám, že projekt bude žít dál. Forma bienále je vhodný prostor na téma upozornit, ale myslím si, že takováhle výstava by mnohem větší dopad měla někde v dostupnějším místě a s volným vstupem. Doufám, že ještě bude nějaká ozvěna, kde by se mohla nasbíraná data prezentovat a zapojilo se co nejvíce lidí.

Prvky expozice. foto zdroj: Jan Netušil

Jaké to je připravovat výstavu pro tak velkou přehlídku, jako je Benátské bienále?

Na bienále je doba pozornosti procházejícího člověka pár sekund. Proto bylo součástí zadání, že expozice člověka musí zaujmout na první pohled.
Obrazovky v oltářovém uspořádání vypadají hezky, ale taky reprezentují studené kanceláře. Je to trochu glorifikace korporátního prostředí. Ten trik, že na obrazovkách nic nevidím, a pak z mlhy vystoupí nějaký obsah, funguje. Když mě to pak zaujme, jsou tam další vrstvy se spoustou obsahu, který můžu konzumovat. Dokonce jsou tam materiály k participaci, které můžu vyplnit a zapojit se tak do výstavy.
Bylo to samozřejmě náročné a velkou zásluhu na zdárné přípravě architektury má David Neuhäusl a kolegové z jejich studia.

Pohled do české expozice na Benátském bienále architektury 2023, foto zdroj: Národní galerie v Praze

Pohled do české expozice na Benátském bienále architektury 2023, foto zdroj: Národní galerie v Praze

Při vystavování architektury se konkrétní stavba většinou musí nahradit nějakou reprezentací či tematizováním širšího problému. Často je řešením využívání digitálních technologií. Ty jsou ale – zvlášť když uvažuji v kontextu dlouhodobé výstavy – v lecčem problematické. Musí se každý den chodit zapínat, návštěvníkovi musí sluchátka pustit kustod, často přestanou fungovat úplně... Jsou podle tebe digitální technologie odpověď na to, jak nahradit architekturu ve výstavě?

Já si myslím, že to má svůj význam u určitého typu obsahu. To, co vystavujeme na bienále, je upozornění na nějaké téma pomocí dat. A jak jinak ukazovat textové informace, kterých je spousta, než pomocí grafů a animací, které to dokážou dobře, stravitelně naservírovat?
Dá se to udělat tak, aby to fungovalo dobře. Tady bylo technickým partnerem pro realizaci Lunchmeat Studio a celé se to zapíná a vypíná samo. Kupodivu neodešla ani žádná z těch kancelářských obrazovek, což jsme předpokládali. Bylo pro nás důležité, aby to byly obrazovky, které lidi skutečně používali a do nocí u nich seděli – jsou to všechno vyřazené kusy. Ale měli jsme připravené náhradní.

„Oltář z obrazovek“ v Arsenale, česká expozice na Benátském bienále architektury 2023, foto zdroj: Národní galerie v Praze

Pohled do české expozice na Benátském bienále architektury 2023, foto zdroj: Národní galerie v Praze

Jaká pro tebe, motion designera, byla příprava výstavy o architektuře?

Téměř vždy, když spolupracují na přípravě výstavy, tak jsme až ti poslední, koho organizátoři osloví – na identitu, na grafiku, na animace. V tu chvíli už je zadání dané, už to třeba vymyslel architekt, nebo je výsledná podoba určená prostorem. My do toho vstupujeme až ve chvíli, když už se nedá koncepčně měnit, jakou formu zobrazování využít. V případě spolupráce na bienále bylo dobré si zkusit být u vzniku instalace od začátku. Podílel jsem se na vzniku celé architektury a nějakým způsobem jsem ovlivnil její podobu. Vznikla socha z monitorů nebo hra s polarizační vrstvou, a ne jenom webové stránky a digitální struktura informací, které předáváme.

Grafické zpracování dat o pracovních podmínkách v architektuře, Jan Netušil ve spolupráci se studiem Oficina, foto zdroj: Národní galerie v Praze

Část výstavy „The Office of Non-Precarious Future“ v československém pavilonu, 2023, foto zdroj: Jan Netušil

Považuješ tedy přípravu výstavních instalací za správné rozšíření svojí práce?

Teď jsem se tomu v posledních letech hodně věnoval. Spolupracoval jsem na několika interaktivních výstavách v CAMPu, připravoval jsem nějaké věci na Signal festival, děláme festival motion designu Mouvo, kde si občas uděláme něco pro radost... Hodně mě to baví, tak jsem si podal doktorát, který se zabývá interaktivními prvky ve výstavnictví.

Předpokládám, že UMPRUM Online čtou i studenti, kteří si rozmýšlejí, jestli se na školu přihlásit. Na UMPRUM vedeš Ateliér designu a digitálních médií. Na co bys uchazeče o studium nalákal do vašeho ateliéru?

Je to nový ateliér, který vznikl teprve před dvěma lety. UMPRUMka je hodně zaměřená na tradiční média, ve kterých je excelentní, ale žádný ateliér našeho typu tu v tu dobu zrovna nebyl. K nám tak přišlo hodně studentů z jiných oborů, kteří měli zájem dělat 3D animaci, programování, nebo se toho nějakým způsobem dotýkali. Zabýváme se experimenty s digitálními technologiemi a jejich aplikací v designu a umění. Netlačíme studenty do nějakého konkrétního výstupu, já třeba dělám motion design, a tak by si člověk mohl říkat, že tady budu učit dělat jenom to. Ale takhle to není. Náš ateliér je založený na experimentu a na individualitách.

Jak s takovým nastavením probíhá výuka?

S mým kolegou Jiřím Hölzelem jsme koncepci ateliéru připravili tak, že jí bude určovat aktuální vývoj společenských témat, technologií a zájmy studentů. Máme kolektiv individuálních talentů, se kterými se ale velmi dobře dělají věci v celém studiu, ve skupině. Neučíme je konkrétní výstupy, ale řešíme témata, která každý může zpracovávat tou formou, která ho baví. Vznikají filmy, hry, interaktivní zážitky nebo i instalace.
Samozřejmě, když řešíme nějaká konkrétní témata, tak si pozveme externisty a máme na to přednášky a workshopy. Když mají studenti za úkol dělat film, tak si předtím vyzkoušejí svícení, kameru nebo střih. Ale každý semestr řešíme jiné téma a zkoušíme různé technologie.

Po dvou letech už ateliér není zas tak nový – jak ho dnes hodnotíš?

S Jirkou pro nás bylo nejdůležitější, aby fungoval dohromady kolektiv. Aby studenti měli zázemí, kde se můžou potkávat a dělat třeba i svoje věci, ale navzájem je spolu řešit. A tím pádem se od sebe přirozeně učit. Mám pocit, že se nám tohle daří. Třeba naše studentka Julie Dítětová, která byla se svým AI projektem nominovaná na Czech Grand Design a vyhrála cenu Neon na Signal festivalu. Nebo výstava UMPRUM.wav, na které jsme se s Ateliérem produktového designu podíleli z podobné pozice, jako jsem se podílel na Benátském bienále, vyhrála první místo na letošním Designbloku za nejlepší školní prezentaci.

Koukala jsem na Instagramu, že spolu dokonce jezdíte tábořit.

To jsme jeli letos poprvé na vodu. Ale asi z toho uděláme tradici, bylo to moc fajn. Jinak jezdíme i na plenéry, kde probíhá soustředěná intenzivní tvorba ve formátu „hackathonu“ a samozřejmě na výstavy a festivaly.

Jan Netušil je absolventem Ateliéru filmové a televizní grafiky na UMPRUM. Po studiích spojil nabyté zkušenosti s animací a grafikou v oboru motion designu. Krátce na to se připojil ke studiu Oficina, se kterým dodnes spolupracuje jako motion designér, art- a technical director. Specializuje se především na interaktivní multimediální projekty a animovanou grafiku. Je spoluzakladatelem plaformy Mouvo a spoluorganizátorem stejnojmenné mezinárodní konference, která formou přednášek od světově proslulých tvůrců prezentuje průsečík grafického designu, filmu, animace a technologií. Od roku 2021 vede spolu s Jiřím Hölzelem Ateliér designu a digitálních technologií na UMPRUM v Praze.

Marie Kordovská je absolventka Teorie a dějin moderního a současného umění na UMPRUM, kde v současné době pokračuje v doktorském studiu. Věnuje se vystavování architektury, kurátorství, produkci a PR v různých kulturních organizacích, ale i u vlastních projektů.