S novými vedoucími Ateliéru volného umění II Lenkou Vítkovou a Denisou Bytelovou a absolventem Davidem Noskem o přípravě mladých umělců a umělkyň na život po UMPRUM, transformování osobních prožitků v uměleckou tvorbu a o přírodě, jako všudypřítomném námětu v tvorbě nastupující generace, hovořil David Bláha.

David Bláha: Od zimního semestru roku 2023/2024 jste nastoupily jako nové vedoucí Ateliéru volného umění II, dříve Ateliéru malby. Jaká byla koncepce, se kterou jste do ateliéru nastupovaly, a jak se vaše očekávání setkala s realitou?

Máte pocit, že je ve škole na hledání „slepých uliček“ dostatečný prostor? Není potřeba již během studia vystavovat a účastnit se soutěží, aby člověk lépe poznal realitu uměleckého světa?

David Nosek (DN): Také myslím, že je velmi důležité si svoji práci obhájit, spíše před širší veřejností, svými blízkými a rodinou, než pouze před uměleckou komunitou. V průběhu studia jsem mnohokrát narazil na to, že současné umění má problém s komunikací k většinové veřejnosti a je to velmi uzavřený svět, kterému bohužel často nerozumí ani příbuzné obory třeba tady na škole, což je velmi zajímavé pozorovat. Jsme na škole uměleckoprůmyslové, která byla zakládána přímo na myšlence propojování umění a průmyslu, a stejně je Katedra volného umění určitým způsobem oddělená od ostatních a užité umění jde mimo nás.

LV: Budu znovu mluvit o své zkušenosti z ateliéru Vladimíra Skrepla na AVU – tam lidi nebyli pod stresem, že je jejich tvorba zbytečná a zůstanou na pracáku, a samozřejmě také neskončili. Teď už je to 10 let, co jsem dokončila doktorát, a dnes se mnoho studujících, které jsem tam poznala, svým uměním živí, i když to tak po škole nevypadalo. Člověk nemusí být studentská hvězda, zásadní je výdrž, práce a oddanost „svojí“ věci. Někteří už za studia prodávají, a naopak po dokončení studia akorát získají více času na všechno. Mě by zajímalo, jak se máte po škole vy, Davide?

DN: Já se mám vlastně dobře, ale můžu skutečně mluvit jen za sebe. Už od dokončení studia pracuji úplně mimo umělecký svět a beru to jako důležitou podmínku své tvůrčí nezávislosti, ale vím, že ne každý to má jako já. Mám normální práci, ale v ateliéru si díky tomu můžu vlastně dělat, co se mi zlíbí. Chtěl jsem se vyhnout modelu stáží, grantů a podobně, i kvůli prekarizované situaci s tím spojené.

A není pak na uměleckou práci méně času a sil, když to musíte dohánět po večerech?

DN: Mám tříčtvrteční úvazek a k tomu dokážu za den k šesti hodinám třeba ještě pět hodin pracovat na své volné tvorbě. To je samozřejmě dané tím, že mám ateliér i práci blízko domova, ale celé je to nějakým způsobem propletené tak, že mi to vyhovuje. Vyžaduje to vlastně obrovskou disciplínu, kterou jsem na škole ani neměl, takže osobně bych řekl, že i přes to, že je toho času míň, v konečném důsledku si ho víc vážím a snažím se ho efektivněji využít. To je ale samozřejmě jen jeden z mnoha funkčních modelů, každý si musí najít ten svůj.

Bavili jsme se o tom, že každý ze studentů a studentek si hledá svoji vlastní uměleckou cestu. Máte pocit, že se dnešní studující výrazněji soustředí na osobní výpověď a individualitu než dříve?

LV: Teď jsme něco souvisejícího řešili s jednou studentkou z prváku. Ukazovala mi nejprve úplně skvělé malby, jenže pak jí někdo řekl, že by neměla pořád malovat ze sebe, tak začala řešit nějaká obecná témata, a myslím, že to té tvorbě spíš uškodilo. Mám pocit, že osobní zkušenost je ve skutečnosti ten nejlepší materiál – palivo, které je potřeba ale nějak přetransformovat, což je ovšem velká práce, téměř alchymický proces.

DN: To jsme řešili i s bývalým vedoucím ateliéru Jiřím Černickým mnohokrát. Ptal se nás, proč by měla někoho zajímat naše traumata, které má kde kdo? Nechci to relativizovat, jsou to samozřejmě reálné a vážné věci, ale otázka je, jak v osobním prožitku najít nějakou objektivní stránku, která vypovídá o nějakém současném momentě, ve kterém se nacházíme.

LV: Na druhou stranu, když bude někdo říkat „já tady budu malovat o pomíjivosti všeho“, stejně nakonec zjistíte, že se za tím skrývá něco osobního. Připadá mi, že je to nějak ve vzduchu, že hodně umělkyň a umělců se noří do sebe.

A dalo by se tedy najít nějaké obecné téma, které se u mladých objevuje?

LV: Určitě je to příroda a zvířata. Ne ale jen jako idealizovaný, harmonický prostor, ale les také jako nepřátelské místo, často je tam přítomná silná ambivalence. Jedna naše studentka to dobře pojmenovává – říká, že má dva druhy tvorby: jeden je práce na větších obrazech s promyšlenou kompozicí, a pak má takové „vize“, obrazy, které musí rychle nakreslit pastelkami, aby je stihla zachytit. Jsou v nich často zvířata, která si berou zpátky svět. Vidím v tom určité vyvážení krotitelských mýtů, kdy dnes se zvířata vrací v plné síle a jsou znovu divoká.

DN: To mě osobně překvapuje, že říkáte, protože tento způsob přemýšlení je hodně blízký i mně. Je zajímavé vidět, že se za těmito tématy skrývají reálné strachy, možná skutečně sdílené napříč mladou generací. Na současných vizuálních trendech, jako je emo romantismus a podobně, mi přijde zvláštní, že se v nich vrací nějaký druh vyjadřování, který už se dříve vrátil, a to v 19. století – mluvím o fascinaci gotikou, středověkem, a tak dále. Na rozdíl od romantizujících historismů 19. století to ale v dnešní době není spojené s žádným hodnotovým nebo životním postojem, který by v těchto věcech hledal inspiraci a opodstatnění. Není tu vážnost ani nostalgie, pouze estetika, za jejíž příchodem nemusíme hledat jiný význam než ten, že byla neokoukaná. Později se stala bezpečným způsobem vyjadřování. Útěk do pocitů, které odmítám interpretovat, popírání originality, zaštiťování se kolektivem a další – to jsou způsoby, kterými se umělec brání posuzování a hodnocení. Netvrdím, že k tomu nemá svůj důvod. Možná je to tato touha po bezpečí, co je všeobecně sdílené? Je v tom určitá dávka konformity, ale především úzkost, která je u mladých lidí historickou anomálií.

David Nosek o svém díle Against the Day – diplomové práci, která byla oceněna prestižní Cenou Josefa Hlávky:

„V oceněném díle Against the Day se setkalo mnoho různých témat. Každá moje výstava je promyšlená do posledních detailů – vytvářím jednotný prostor, ve kterém má všechno nějakou symbolickou hodnotu. Pojem přírody – tvárnost a ohebnost přirozenosti – je důležitý průsečík politických konfliktů. Zajímá mě situace, kdy se příroda ukazuje jako již předem diferencovaná a nepředvídatelně vystupuje jako autonomní činitel. Nejde pouze o přírodní katastrofické jevy. Například při svobodomyslném bourání různých druhů svazujících konstruktů a hranic můžeme v určitém momentě zjistit, co všechno bylo těmito prostředky vlastně uvězněno a drženo zpět. Mé dílo mělo být pokusem o vypořádání se s těmito realitami.

Vycházel jsem z kosmického hororu a Nietzscheho úvah o tragickém umění. Dále z hermetických a  alchymistických textů, zejména v psychologizující interpretaci C. G. Junga. Hlavní alchymistický proces (Magnum Opus), na jehož jednotlivé fáze dílo symbolicky odkazuje, se zabývá proměnou olova ve zlato, jedu v lék, tmy ve světlo, průchodem skrze smrt k novému začátku. Destrukce je hlavní podmínkou tvoření. První fáze procesu vyžaduje absolutní přitakání rozkladu a zániku. V psychologické rovině to znamená přímou konfrontaci s traumatem, umožnit mu proniknout do vlastního vědomí a prožít bolest, kterou s sebou nese, namísto toho, aby se mu člověk vyhýbal.

Když se dnes mladý člověk dívá do budoucnosti, jeho pohled je zastřen právě jakousi tmou, která odráží jeho úzkost a nejistotu z kolektivně očekávaného kolapsu. Budoucnost je zlá, nechceme na ni myslet. Jsme na počátku rozsáhlé transformace umožněné svobodným sdílením informací. Takto pojatý kyberprostor figuruje jako vnějšek, katalyzátor změn, rozpouštědlo a prostředek zastarávání institucí, které si v posledních letech začaly uvědomovat své ohrožení. Objevují se různé restrikce a pokusy o zakonzervování statu quo.

Rád bych oproti tomu nabídl cestu skrz. Přitakat disrupci, intenzitě a rychlosti. Nebát se snít o budoucnosti mimo hranice toho, co dnes považujeme za možné a přijatelné. Naučit se žít uprostřed noci a dojít až na její konec.“

Lenka Vítková

Lenka Vítková pochází z jižních Čech, studovala českou filologii a výtvarnou výchovu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a doktorský program na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Vladimíra Skrepla. Působila jako redaktorka, kurátorka, umělkyně na rodičovské dovolené a na volné noze. Její tvorba je zastoupena ve státních a soukromých sbírkách.

Denisa Bytelová

Denisa Bytelová je kritička, teoretička a kurátorka současného umění, vysokoškolská pedagožka. Deset let vyučovala teoretické předměty na FDU LS v Plzni a v současnosti je asistentkou v Ateliéru volného umění II na UMPRUM. Zabývá se uměním, jehož přidruženým posláním je změkčování společenských vztahů. Životně spolupracuje s umělkyní Sráč Sam, se kterou se podílela na koncepci výstav a textů při roční rezidenci v Galerii Kurzor (2021) a se kterou spolupracuje na programu galerie sam83 v České Bříze (od r. 2006).

David Nosek

David Nosek je absolventem Ateliéru výtvarného umění II na pražské UMPRUM pod vedením Jiřího Černického a Michala Novotného. Ve své tvorbě se snaží sjednotit formální racionalitu konceptuální estetiky s jejím protipólem, přítomným v obsahové vrstvě, která tento formální řád narušuje. Zároveň ale klade důraz na přirozený, čistě vizuální jazyk svých děl. Snaží se jej povýšit nad převažující diskurzivní vnímání poučeného diváka a naopak jej vrátit zpět ke smyslovým formám recepce.

David Bláha

David Bláha je historik umění, kritik a příležitostný kurátor. V současnosti se na UMPRUM v doktorském studiu věnuje intelektuální, umělecké a pedagogické roli osobnosti Josefa Kaplického, zejména v kontextu „českého skla“. Od října roku 2022 je výtvarným redaktorem kulturního čtrnáctideníku A2.