Ženy
v architektuře
POZOR! TATO KNIHA JE STEJNĚ INTENZIVNÍ JAKO JEJÍ ŽLUTO-FIALOVÝ PŘEBAL. OBSAHUJE STUDIE, KTERÉ SVÝMI VÝSLEDKY NEPOTĚŠÍ. UKAZUJÍ TOTIŽ, V JAK GENDEROVĚ NEROVNÉM SVĚTĚ ŽILY NAŠE BABIČKY, MATKY, A DO PODSTATNÉ MÍRY V NĚM ŽIJEME I MY DNES.
Publikace Ženy v architektuře z Nakladatelství UMPRUM ve spolupráci s Národní galerií Praha sestavená historičkami architektury Klárou Brůhovou a Helenou Huber-Doudovou má architektonické téma. Více než o stavbách a projektech je o nastavení společnosti. Obsahuje konkrétně sedm „kritických studií a genderových analýz českého architektonického prostředí po roce 1945“ od celkem osmi autorek. Závěry, které přinášejí, ovšem podstatně vykračují z vytyčeného oborového rámce. Knihu Ženy v architektuře mohou klidně studovat lidé nejrůznějších profesních zaměření a stejně pro ně bude přínosná – s extrémně vysokou pravděpodobností se totiž i jejich kolegyně setkaly se stejnými genderově podmíněnými nerovnostmi.
Ženy
na webu
Pokud Ženy v architektuře znáte, ale knihu jste v ruce ještě neměli, internet vás dovedl na stejnojmenný web s více než stovkou medailonů architektek. Ten vznikl jako první veřejný výstup širšího výzkumného projektu Architektura (ž.): Ženy, emancipace, architektura v druhé polovině 20. století, na kterém pracoval badatelský tým ve složení Helena Huber-Doudová, Klára Brůhová, Petra Hlaváčková, Šárka Malošíková a Nikola Zahrádková...
Ženy
v knize
Kniha je druhým výstupem tohoto projektu. Nejde však o žádné copy+paste. Zahrnuté studie interpretují kontexty, v jakých architektky – o nichž můžete číst v online databázi – působily. Texty se věnují profesním, společenským i politickým souvislostem a jejich důsledkům.
Mlčení
o genderu
Proč považovaly badatelky za důležité nahlédnout profesi architektky z genderové perspektivy? „Kategorie genderu hraje důležitou roli také při zkoumání (ne)možností uplatnění architektek, typu úloh, které jim byly svěřovány, pracovišť, na kterých působily, profesních partnerství, která vytvářely,“ vysvětluje Petra Hlaváčková ve své studii s názvem Mlčení o genderu.
V zajetí
„bezženské“ historie?
Studie Kláry Brůhové, zaměřená na vyspecifikované téma přítomnosti žen architektek v sylabech kurzů dějin architektury na vysokých školách v Česku, konkrétně ukázala, jakou sílu má nedostatečně inkluzivní umělecko-historický kánon. Závěry jejího bádání jsou mrzuté. Zatímco Mies van der Rohe nebo Le Corbusier nechybí prakticky v žádném z vysokoškolských sylabů (pro jejichž tvorbu se “kanonická” literatura zpravidla využívá), Lilly Reich nebo Charlotte Perriand nejsou uvedeny ani v jednom.
Rovnost,
která stále uniká
Kniha má také zahraniční přispěvatelku – architektku Mary Pepchinski, která se ve své eseji věnuje postavení žen-architektek na Východě i Západě. Dochází mimo jiné k tomu, že ženy se do vedoucích pozic architektonických kanceláří prakticky nedostávaly ani na jedné straně železné opony. Důvody ale byly různé (a někdy také na genderu nezávislé) – na Východě k nim patřila například nechuť vstoupit do komunistické strany, na Západě zase tlak na udržení tzv. tradiční rodiny.
Stále především ženami
Historička Denisa Nečasová ve své studii Stále především ženami ukazuje, jak málo se ženy-architektky v porovnání s muži objevovaly v československém architektonickém tisku 2. poloviny 20. století. A tam, kde se objevily, se s nimi často pojily genderové stereotypy. „U architektury se objevuje tendence spojovat ženy především s byty, se stavbami sociálních zařízení pro děti a nemocné, s představou, že jako ženy lépe rozumějí interiérům – tedy domovu,“ popisuje.
Nedokončená emancipace
Metodologie projektu byla založena interdisciplinárně. Do knihy přispěly i socioložky Karina Hoření a Barbora Vacková. Ve své kapitole shrnují analýzu rozhovorů s architektkami různého věku. Píší o fenoménu „druhé směny“ a konstatují, že si jeho dopad na výkon profese samy architektky dobře uvědomují. Přesto většina z nich vnímá svou znevýhodněnou pozici jako neměnný „ženský úděl“.
Feministická
profesní skica
Ve studii Feministická profesní skica popisuje Helena Huber-Doudová fungování projektových ateliérů za socialismu a role žen v jejich pracovních týmech. Dochází mimo jiné k závěru, že stabilnější kariéru měly ty architektky, které žily a pracovaly s mužem-architektem. „(…) měly možnost lépe vyvažovat nároky profese na přesčasy i skloubení profese s rodinným životem,“ píše.
(Ne)viditelné architektky
Šárka Malošíková ve své studii (Ne)viditelné architektky zkoumá, jaké strategie ženám pomáhaly prosadit se v oboru – a jak se tyto cesty měnily v čase. Klíčová byla často samotná poptávka po architektech a architektkách. V textu také představuje několik vybraných „viditelných“ a „neviditelných“ architektek.
Dědictví architektek
Kapitola Šárky Malošíkové je specifickým úvodem do poslední sekce knihy sestávající se z představení vybraných architektek 20. století pocházejících z Česka. Právě zde kniha nejúžeji navazuje na zmíněnou webovou databázi Ženy v architektuře. V knize jsou však biografické údaje podstatně zredukované a prostor dostává jejich práce – ta, kterou architektonicko-historický diskurs často opomíjí.
Pro UMPRUM Online napsala Adéla Vaculíková. Foto: Apolena Typltová
Klára Brůhová
Klára Brůhová je historička architektury s hlavním zaměřením na dějiny architektury a urbanismu 20. století. Zabývá se problematikou poválečné architektury v ČR a aktuálně diskutovanou otázkou její památkové ochrany a je autorkou knihy Praha nepostavená o nerealizovaných architektonických a urbanistických projektech v hlavním městě. Dějiny architektury vyučuje na UMPRUM a FA ČVUT v Praze. V současné době se věnuje zejména výzkumnému tématu žen-architektek ve 2. polovině 20. století a historiografii architektury z feministické perspektivy a je odpovědnou řešitelkou projektu Architektura (ž.). Ženy, emancipace, architektura v druhé polovině 20. století za UMPRUM.
Helena Huber-Doudová
Helena Huber-Doudová je kurátorkou sbírky architektury Národní galerie Praha. V minulosti působila jako vědecká asistentka a mezinárodní kurátorka „International Museum Fellowship“ a ve spolupráci s Kulturstiftung des Bundes, Universität Erfurt a Muzeem knih a písma v Lipsku připravila výstavu o infografice Otty Neuratha a Fritze Kahna. V roce 2011–2012 byla stážistkou Muzea architektury Pinakothek der Moderne v Mnichově. Obdržela řadu stipendií (DAAD, Aktion Oesterreich). Je také autorkou knihy Moderní žena – architektka a za Národní galerii Praha odpovědnou řešitelkou projektu Architektura (ž.). Ženy, emancipace, architektura v druhé polovině 20. století.
Adéla Vaculíková
Adéla Vaculíková je historička architektury a redaktorka online magazínu o architektuře EARCH.cz. Absolvovala na Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a na UMPRUM v programu Teorie a dějiny moderního současného umění. Specializuje se na architekturu od 20. století po současnost a její mediální (re)prezentaci. V současnosti pracuje na publikaci o architektuře 90. let v Praze, která vyjde koncem roku 2025 pod nakladatelstvím IPR.
© 1885 — 2025 UMPRUM Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
umprum.cz