Pokud Ženy v architektuře znáte, ale knihu jste v ruce ještě neměli, internet vás dovedl na stejnojmenný web s více než stovkou medailonů architektek. Ten vznikl jako první veřejný výstup širšího výzkumného projektu Architektura (ž.): Ženy, emancipace, architektura v druhé polovině 20. století, na kterém pracoval badatelský tým ve složení Helena Huber-Doudová, Klára Brůhová, Petra Hlaváčková, Šárka Malošíková a Nikola Zahrádková...

Kniha je druhým výstupem tohoto projektu. Nejde však o žádné copy+paste. Zahrnuté studie interpretují kontexty, v jakých architektky – o nichž můžete číst v online databázi – působily. Texty se věnují profesním, společenským i politickým souvislostem a jejich důsledkům.

Proč považovaly badatelky za důležité nahlédnout profesi architektky z genderové perspektivy? „Kategorie genderu hraje důležitou roli také při zkoumání (ne)možností uplatnění architektek, typu úloh, které jim byly svěřovány, pracovišť, na kterých působily, profesních partnerství, která vytvářely,“ vysvětluje Petra Hlaváčková ve své studii s názvem Mlčení o genderu.

Studie Kláry Brůhové, zaměřená na vyspecifikované téma přítomnosti žen architektek v sylabech kurzů dějin architektury na vysokých školách v Česku, konkrétně ukázala, jakou sílu má nedostatečně inkluzivní umělecko-historický kánon. Závěry jejího bádání jsou mrzuté. Zatímco Mies van der Rohe nebo Le Corbusier nechybí prakticky v žádném z vysokoškolských sylabů (pro jejichž tvorbu se “kanonická” literatura zpravidla využívá), Lilly Reich nebo Charlotte Perriand nejsou uvedeny ani v jednom.

Kniha má také zahraniční přispěvatelku – architektku Mary Pepchinski, která se ve své eseji věnuje postavení žen-architektek na Východě i Západě. Dochází mimo jiné k tomu, že ženy se do vedoucích pozic architektonických kanceláří prakticky nedostávaly ani na jedné straně železné opony. Důvody ale byly různé (a někdy také na genderu nezávislé) – na Východě k nim patřila například nechuť vstoupit do komunistické strany, na Západě zase tlak na udržení tzv. tradiční rodiny.

Historička Denisa Nečasová ve své studii Stále především ženami ukazuje, jak málo se ženy-architektky v porovnání s muži objevovaly v československém architektonickém tisku 2. poloviny 20. století. A tam, kde se objevily, se s nimi často pojily genderové stereotypy. „U architektury se objevuje tendence spojovat ženy především s byty, se stavbami sociálních zařízení pro děti a nemocné, s představou, že jako ženy lépe rozumějí interiérům – tedy domovu,“ popisuje.

Metodologie projektu byla založena interdisciplinárně. Do knihy přispěly i socioložky Karina Hoření a Barbora Vacková. Ve své kapitole shrnují analýzu rozhovorů s architektkami různého věku. Píší o fenoménu „druhé směny“ a konstatují, že si jeho dopad na výkon profese samy architektky dobře uvědomují. Přesto většina z nich vnímá svou znevýhodněnou pozici jako neměnný „ženský úděl“.

Ve studii Feministická profesní skica popisuje Helena Huber-Doudová fungování projektových ateliérů za socialismu a role žen v jejich pracovních týmech. Dochází mimo jiné k závěru, že stabilnější kariéru měly ty architektky, které žily a pracovaly s mužem-architektem. „(…) měly možnost lépe vyvažovat nároky profese na přesčasy i skloubení profese s rodinným životem,“ píše.

Šárka Malošíková ve své studii (Ne)viditelné architektky zkoumá, jaké strategie ženám pomáhaly prosadit se v oboru – a jak se tyto cesty měnily v čase. Klíčová byla často samotná poptávka po architektech a architektkách. V textu také představuje několik vybraných „viditelných“ a „neviditelných“ architektek.

Kapitola Šárky Malošíkové je specifickým úvodem do poslední sekce knihy sestávající se z představení vybraných architektek 20. století pocházejících z Česka. Právě zde kniha nejúžeji navazuje na zmíněnou webovou databázi Ženy v architektuře. V knize jsou však biografické údaje podstatně zredukované a prostor dostává jejich práce – ta, kterou architektonicko-historický diskurs často opomíjí.