Prostor Galerie NIKA se proměňuje v místo zkoumání rodinné historie a pozůstalosti rodiny Michaely Šindlerové, která ve své multimediální instalaci XX pracuje s autorskými malbami, fotografiemi z rodinných archivů a daty z centra pro genetický výzkum Genomac s.r.o, s nímž spolupracovala na mapování svého genetického původu. Studentka Ateliéru volného umění III v projektu XX, jehož jméno vychází z názvu ženských chromozomů v genetice, osciluje na pomezí uměleckého, vědeckého a archivního výzkumu. Autorka manifestuje svůj dlouhodobý zájem o ohmatávání témat generační paměti, rodinné sounáležitosti a emotivní expresivity.

V Galerii NIKA tak vznikla koláž různorodých materiálů – fragmentů vlastních maleb a textů, archivních fotografií a památníku praprapratety. Široké pole záběru tohoto dlouhodobého projektu se orientuje na zkoumání rodinné historie z ženské perspektivy, (mateřské) lásky a transgeneračního traumatu, skrze které autorka ohledává i svou vlastní identitu. Během výzkumu se Michaela spojila s laboratoří Genomac s. r. o., která Michaele vyhotovila genografický test a zároveň osvětlila kontext přenášení transgeneračního traumatu – okolností, které se během dob válečných stávají bolestivě aktuálními. Z výzkumu vznikl rovněž i genoportrét, jehož vědecký obraz sestával z barevných pruhů připomínající laserové paprsky, který pak Michaela přetvořila do formy vypleteného rámu zrcadlící linie těchto obrysů. Toto přirozené přecházení mezi kreativními médii a jejich vzájemná interpretace, stejně tak pohyb mezi disciplínami, je pro Michaelino souborné dílo typické.

Přestože byla doposud Michaelina práce vystavována především v galerijním prostředí, v nepříliš rozměrném prostoru Galerie NIKA vynikne jejich intimní náboj, který rozzařuje ponurý veřejný prostor městské zástavby. Ve špinavém, šedivém podchodu metra působí osvětlený ovál Galerie NIKA kontrastním dojmem – jako jakýsi chrám tepla, místo k pozastavení se v denním shonu. Architektonicky mnohovrstevnatá instalace, která je do této městské krajiny zasazena, vytváří svůj vlastní svět průhledů, částečných překryvů a mléčné transparentnosti mezi jednotlivými vrstvami objektů. Jemná ženská ruka zahalená v rukavičce zhmotňuje tento vědomý a elegantní rytmus skrývání forem a motivů přítomných v Galerii NIKA.

Hra s propustností světla na objektech s různými daty vzniku vyzývá diváka*čku k postupnému odhalování částí Michaeliny historie, plynoucí v různých časových rovinách – čas deníkového zápisu Michaeliny praprapratety z roku 1910, čas fotografie autorčiny babičky (dle obrazu slavnostní rukavičky se můžeme domnívat, že se jednalo o čas obřadní), čas tisknutí a laserování těchto apropriovaných materiálů, čas Michaeliných maleb, čas instalace, a nakonec čas vernisáže, kdy se všechny tyto roviny symbolicky protnou.

Šindlerová nám tak odkrývá kousky své rodinné historie, kterou ale nikdy nemůžeme nahlédnout zcela: vždy budeme narážet na slepé skvrny ve skládání příběhů minulých. Skrze postmoderní kombinace autorských a apropriovaných materiálů Šindlerová ale vytváří historie nové, archivované pro budoucnost, a udržuje naživu paměť uplynulých dob.