Dějiny dějin umění jsou speciální disciplínou. V čem může být kniha poutavá i pro lidi, kteří v oboru nepůsobí?

Jedná se o příspěvek k soudobým dějinám vědy. Chtěla jsem ukázat, jak intelektuálové a intelektuálky navigovali nepřehledným prostředím se spoustou limitů, v době, kterou zákon označuje za dobu nesvobody. Lidi, o kterých píši, jsem vybrala na základě toho, že pracovali jako historici a historičky umění, pocházeli ale z nejrůznějších prostředí a vedli různé životní styly. Jedná se tedy o řez společností.

Pro charakteristiku komplikovanosti tehdejší situace používáš odkaz k postmoderně. Proč?

Doba 70. a 80. let dnes velmi těžko uchopitelná, protože je nepřehledná. Kolem roku 1970 došlo z místní perspektivy k velké politické změně, ale v mezinárodním měřítku ve stejné době začala postmoderna. Tyto dva zlomy se nám skrývají za sebe – my vidíme konsolidaci, ale za tím se nám ukrylo to, že zároveň došlo k proměně epoch. Nastal jiný způsob života, objevily se jiné problémy.

Jak si postmodernu definuješ?

Pojem používám v širším významu, jedná se o celkovou atmosféru kulturní epochy, někdo by možná řekl ducha doby. Pracuji s pěti kritérii z knihy Fredrica Jamesona o postmoderně a aplikuji je na zdejší životní praxi a zkušenost. Vychází mi, že čtyři z nich sedí úplně dokonale. Důležitá pro mě ale byla i kniha Tomáše Glance o ruském samizdatu, která o lidech kolem něj pojednává jako o aktivních činitelích, kteří nezaujímali pasivní roli oběti. S tím se ztotožňuji. Taková pozice umožňovala lidem, ke kterým jsem tehdy patřila i já, žít život pozitivně.

Jak naznačuješ, důležitou součástí bádání byla i tvá osobní zkušenost. Co ti psaní knihy přineslo?

Především mi odhalilo zapomenuté vzpomínky. S Marií Klimešovou nebo s Alenou Pomajzlovou jsme se shodly, že jsme mnohé vytěsnily. Týkalo se to většího počtu z nás, kteří jsme tehdy fungovali na hraně mezi oficiálním zaměstnáním a tzv. neoficiální scénou. Po roce 1989 jsme chtěli žít normální život a všechno jsme to rychle odhodili. Já jsem byla od roku 1988 osm let na mateřské dovolené, takže nebyl na uchovávání vzpomínek, jejich fixování, čas.

Proč jsi nechtěla obnovovat vzpomínky na dobu před rokem 1989 dříve?

Měla jsem pocit, že to nikoho nezajímá. Po roce 1989 nevzniklo žádné sdílené kulturní vzpomínání, které by odpovídalo našim zkušenostem. Filmy a seriály se soustřeďují na oběti a padouchy, ale to nerezonuje s mou vlastní zkušeností. Takže chyběl potřebný pocit sdílené kulturní paměti. Navíc od roku 1990 zaujala místa o deset let mladší generace, která mnoho vnímala jinak než my. Pro knihu jsem dělala pětadvacet pamětnických rozhovorů. Ti, kteří patří k mladší generaci, na otázku, zda existovalo v minulém systému něco dobrého, odpovídali ne. Kdežto ti, komu bylo tehdy aspoň třicet, pokud odpověděli, tak se shodli na tom, že bylo víc času na hlubší studium a na lepší lidské kontakty, vlastně i na důkladnější práci – i když jsme měli omezené zdroje.

Jak bys charakterizovala tehdejší výuku dějin umění na UMPRUM?

Po roce 1970, stejně jako dříve, naši studující nepotřebovali klasické dějiny umění, ale dějiny uměleckého řemesla/průmyslu, které ovšem dodnes nepatří ke kánonu sebedefinice oboru dějin umění. Takže na UMPRUM se vždycky mělo učit něco jiného než dějiny umění, ale k dispozici byli jen pedagogové, kteří vystudovali tento obor. Před rokem 1970 se dějiny umění učily poměrně zajímavým způsobem. Působily tu osobnosti jako Jan Maria Tomeš nebo Miloslava Holubová. Jejich osudy zpracovávám v prvním díle dějin.

Na počátku 70. let došlo k personální obměně.

Ústřední roli sehrál Dušan Šindelář, který se v roce 1970 stal tím, čemu se říkalo „zdravé jádro“, aktivní normalizátor, to znamená, že politicky jednoznačně stál na straně tehdejších vítězů a podílel se na odstraňování kolegů a kolegyň z oboru. Šindelář ale nebyl hlupák, byl dobře poučený, relativně sečtělý, avšak byl exemplárním případem stranické vědy. Vždycky udělal pečlivou analýzu a pak napsal: Pravda je praxe komunistické strany.

Šindelář měl také podíl na odchodu výrazné pedagožky Miloslavy Holubové?

Ano, Holubová byla penzionovaná na začátku 70. let. Na škole působila od poloviny 50. let. Byla to mimořádně otevřená a vstřícná osobnost. Myslím si, že byla velmi oblíbená. Vystudovala dějiny umění navzdory tomu, že byla z politických důvodů v 50. letech vězněná. Jako úplně první žena v českých dějinách umění dosáhla docentury. V roce 1977 patřila se třemi dalšími ženami ke čtyřem historičkám umění, které podepsaly Chartu 77. Muž mezi signatáři z našeho oboru nebyl v prvním kole žádný, o něco později se připojil Ludvík Hlaváček.

Co z dění v oboru dějin umění před rokem 1989 je dnes aktuální?

To je těžké. Na jedné straně by to mohla být autonomie, samostatnost myšlení, když nám scházely dostatečné zdroje literatury a kontaktů se zahraničím. Jak ale říká Mirek Petříček, kterého v knize cituji: Tehdy se jednalo o improvizaci, a tu udržovat, by byl nesmysl. V závěrečné kapitole píši, že v dnešních českých dějinách umění se považuje za přínos této doby to, že se udržela personální a myšlenková kontinuita. Ta ale sama o sobě nemůže být jen pozitivní hodnotou, snadno vede ke stagnaci. Myslím si, že pro dnešek je inspirativním úspěchem tehdejších dějin umění to, že si dokázaly najít i v době postmoderny, když zanikla jejich vlastenecká tradice, novou pozici, jak zůstat relevantní pro českou společnost. Jednalo se především o aktivismus v oblasti památkové péče a intelektuální podíl na novém promýšlení postmoderny. I dnes bychom, myslím, měli nacházet nové způsoby, jak být relevantní, například skrze studium vizuality.

Dějiny dějin umění jsou speciální disciplínou. V čem může být kniha poutavá i pro lidi, kteří v oboru nepůsobí?

Jedná se o příspěvek k soudobým dějinám vědy. Chtěla jsem ukázat, jak intelektuálové a intelektuálky navigovali nepřehledným prostředím se spoustou limitů, v době, kterou zákon označuje za dobu nesvobody. Lidi, o kterých píši, jsem vybrala na základě toho, že pracovali jako historici a historičky umění, pocházeli ale z nejrůznějších prostředí a vedli různé životní styly. Jedná se tedy o řez společností.

Pojem používám v širším významu, jedná se o celkovou atmosféru kulturní epochy, někdo by možná řekl ducha doby. Pracuji s pěti kritérii z knihy Fredrica Jamesona o postmoderně a aplikuji je na zdejší životní praxi a zkušenost. Vychází mi, že čtyři z nich sedí úplně dokonale. Důležitá pro mě ale byla i kniha Tomáše Glance o ruském samizdatu, která o lidech kolem něj pojednává jako o aktivních činitelích, kteří nezaujímali pasivní roli oběti. S tím se ztotožňuji. Taková pozice umožňovala lidem, ke kterým jsem tehdy patřila i já, žít život pozitivně.