Samotný projekt 𝓩𝓔𝓜𝓔̌ 𝓩𝓐 se zabývá tématem brownfieldů a naším vztahem k těmto typům (ne)míst, která jsou přehlížená, nechtěná, neopečovávaná – prostě tak trochu navíc. Brownfield čili “deprimující zóna“, jak se u nás termín oficiálně překládá, označuje jakýkoliv nevyužívaný pozemek, objekt či areál. Brownfieldy, nebo doslova “hnědá pole” často vznikají jako vedlejší produkt – pozůstatek stavební, průmyslové, vojenské či jiné činnosti. V současnosti se městské brownfieldy zároveň stávají lukrativní investiční záležitostí pro výstavbu rezidenčních bytů nebo kancelářských komplexů, v lepších případech prostorem pro výstavbu dostupného bydlení. Stejně tak by se však mohly znovu stávat veřejnými prostory – komunitními zahradami, parky nebo sítí městských oáz, drobných zákoutí pro odpočinek a ochlazení v horkých letních dnech, kterých neúprosně přibývá. A právě na tuto možnost brownfieldů coby potenciálních veřejných prostorů pro setkávání, odpočinek a/nebo komunitní zahradničení se soustředí projekt 𝓩𝓔𝓜𝓔̌ 𝓩𝓐. V jeho rámci vznikla za galerií GAMPA dočasná zahrada, která je volně přístupná veřejnosti. 

𝓩𝓔𝓜𝓔̌ 𝓩𝓐 je pozemek o velikosti přibližně 2000 metrů čtverečních, jehož součástí je asi 40 m dlouhý val (tomu se přezdívá Valerie) tvořený různými vrstvami zeminy z předešlé stavební činnosti. V ekosystému Valerie a vůbec celé plochy 𝓩𝓔𝓜𝓔̌ 𝓩𝓐 se tak střetává mnoho různých vrstev, nejen půdních a materiálových, ale i časoprostorových. Tato skutečnost tak vlastně zrcadlí charakter zahrady samotné, jenž se sama může stát místem nečekaných setkání. 

𝓩𝓔𝓜𝓔̌ 𝓩𝓐 je zároveň jedním z pozemků patřících Marianně a Lukáši Smetanovým, který má být během třetí fáze realizace projektu Automatických mlýnů zastavěn. Nicméně, kdy tato fáze nastane, není stále jasné, a tak může alespoň do té doby zahrada za galerii GAMPA volně i lehce kontrolovaně bujet.

Koncepce vznikala v režii Kateřiny Žák Konvalinové a Amálie Vystavělové, které byly osloveny vedením galerie k vytvoření návrhu architektury. Ty k projektu dočasné zahrady dále přizvaly Ateliér volného umění I, který v rámci semestrálního projektu rozvíjel otázku, jakým způsobem se lze z umělecko-občanské pozice vztahovat k takovým typům (ne)míst, jako jsou brownfieldy. Ateliér se podílel jak na budování samotné zahrady, tak na vytvoření několika autorských site-specific objektů a performancí. Ty byly představeny během slavnostního otevření zahrady 𝓩𝓔𝓜𝓔̌ 𝓩𝓐, které proběhlo v pátek 23. 5. 2025 společně s dernisáží výstavy Bodies of Dust.

V zahradě je vedle vyvýšených proplétaných záhonů (vytvořených studentstvem během jednodenního ateliérového workshopu vedeným Tomášem Moravcem), ohniště a pódia, k dispozici dlouhý dřevěný stůl a pizza pec (s mozaikou od Anety Beranové), které jsou upcyklované z předešlé výstavy Chyba není omyl. Současná podoba zahrady je první fází reflektující návrhy, touhy a potřeby celého týmu galerie GAMPA, stejně jako ateliéru VU1, a je tedy společným dílem všech, kteří se procesu účastnili a účastnit budou.

Studentky Anna Solianyk a Daniela Večerková připravily performativní instalaci «What Remains» zabývající se půdou jako živým archivem našeho kolektivního vlivu na ni. Její součástí byla i degustace hlíny pocházející přímo z brownfieldu, z níž studentky několikafázovou filtrací vyseparovaly jemné částečky jílu a upekly hliněné cookies. Niels Erhardsen připravil workshop zpracování tamní zeminy na keramickou hlínu, na což dále navázal performancí “Gardening”. Při ní k zalévání výsadby využil vázy z nepálené hlíny vytvořené právě z brownfieldové zeminy, které se následně staly součástí site-specific instalace, tj. ponechány k opětovnému rozložení. Poslední performance s názvem “May You Be Among the Survivors” v režii Ruta Richter Pu se odehrála na terase galerie GAMPA a Sféry, a zkoumala téma přežití ve spekulativní post-katastrofické krajině.

V rámci site-specific intervencí vznikl i komunitní kompost “Tonda”, ten vybudovaly studentky Yania Arlova, Kristina Anežka Hlavinková a Kristina Kouklová, a byl iniciován během slavnostního otevření zahrady. V zahradě dále zůstávají proutěné objekty od Karolíny Kopřivové, sochařské objekty s keramickým ptačím pítkem od Kristýny Canelanisipeanu (vzniklé ve spolupráci s Nicolasem Prokopem), vlněná socha “Ruka zahradnice” od Elišky Gogolové, dřevěno-hliněný objekt Sediment od Elly McKinney nebo socha “ŮŇ” od Floriana Synáka či pozůstatky objektové site-specific instalace Petry Brůhové nazvané "Stachys byzantina – nečistá klasifikace". K dispozici je také “Lopuchová kuchařka”, kterou vytvořila Barbora Tetaurová v grafické spolupráci se Zuzanou Kotrbovou, inspirovaná lopuchem, který na místě samovolně roste.

Semestrální projekt se zároveň promítl i do konceptu klauzurní výstavy ateliéru VU1 Deprimující zóna, jež se uskutečnila v rámci letního Artsemestru 2024/2025. V prostředí ateliéru vznikla obrazná aluze na onem hliněný val, tvořící dominantu zahrady za galerií GAMPA. Více než fyzický objem zeminy ale ateliérovou výstavu inspirovaly materiální i mentální procesy pardubického valu, tj. otázka, jak se vrstvy a nánosy reálií dávné i nedávné historie přeskupují, ovlivňují a umožňují nebo znemožňují vidět realitu za naším normalizovaným světem. I proto byla výstavní prostorová intervence vytvořena nikoliv z půdy, ale z věcí dostupných ve škole, jejichž výčet zahrnoval i rezidua z právě probíhající rekonstrukce budovy UMPRUM na Palachově náměstí (tj. odpadní materiály, pomůcky i fragmenty uměleckých děl, které svou tzv. běžnou životnost již překonaly atp.)..

Struktura prostorového řešení výstavy Deprimující zóna byla přístupná návštěvnictvu a umožňovala prohlédnout si vystavená díla shora (z nadhledu), posedět i odpočinout si. Stejně jako skutečný brownfield se tak stala sdíleným prostorem pro různorodé interakce. V neposlední řadě také zdůrazňovala naši vlastní deprimaci ze zabírání půdy a vykořisťování jejího lidského i více-než-lidského obyvatelstva, ke kterému v současné době dochází na mnohočetných úrovních.