Trhliny a zAblesky
na fotbalovEm
turnaji UMPRUM

Krásná tradice, kdy se po klauzurách velká část naší školy na den přesune do Zadní Třebáně, aby tu soupeřila ve fotbale. Mám to rád od první minuty, kdy přijedeme na hřiště na ostrově obklopeném Berounkou. Je tu zatím jenom ticho, rosa a brankář Architektury 1 Marko Čambor, který vždy přijede o hodinu dřív než všichni ostatní.

Tuším už v předstihu, že zase nebudeme stíhat smontovat brány a nalajnovat hřiště. A je to opět tak: najednou přijíždějí týmy, rosa je pryč, další týmy a otázky, kdy začneme, nestíháme montovat brány ani lajnovat hřiště a pak už se bez oficiálního zahájení píská start prvního zápasu.

S ateliérem rovnou naskakujeme do hry proti hráčkám z oboru Teorie a dějin umění. Na turnaji mají premiéru a někde zachytím, že si snad v předstihu nachystali soubor textů na téma kopaná. Kdo čekal krasodušnou hru, šeredně se spletl: od první minuty je to ryze živelný boj. Sami se sehráváme, uklidňujeme a dostáváme do kostrbatého rytmu téhle hry. Když zápas končí, s úlevou si všichni plácneme a splavení se ploužíme schovat do stínu.

Trochu se tam uklidním, rozkoukám a vidím, že vážně přijelo víc týmů než loni. Vítáme tak mimo jiné comeback pruhované Fotky 2 nebo samostatného Volného umění v tílkách potištěných sítotiskem. Teprve dopolední slunce září takovou silou, že na něm nejde ani odpočívat. Hrát pak v takové výhni je šílenství – a tak si jdou někteří o pauze ještě zapálit.

Velmi brzo někdo objeví klíčovou obranu před kolapsem z přehřátí. Hned za hřištěm teče Berounka rychle a když do ní vlezete u jednoho rohového praporku, proud vás unáší jako tobogán po celé délce hrací plochy. Vrší se drobná osvěžení mezi zápasy, diskuze nad taktikou, turnaj postupuje a náš tým se prokousává do vyřazovacích částí.

ⓟ

Průběh popisuju jako idylu a myslím vážně každé slovo. Všechno pochopitelně není růžové. Vynechat nástup byla chyba a napadají mě produkční věci, na něž jsem měl reagovat hbitěji. I v nedokonalé formě ovšem fotbal přináší něco výjimečného.

Kopaná totiž vstupuje do nelehké situace. Ve dnech před turnajem se u mě sešlo několik kritik současného studentského života. Vytrácí se prý nadšenectví a ochota nezištně se angažovat. Snad dokonce budou studenti chtít být placení za to, že vůbec dochází do školy! Slýchám, jak je studium krotčí oproti nedávné době. A postesknutí našeho nejstaršího absolventa pěkně ukazuje, že i oproti dávnější: „Věčně se ve škole něco oslavovalo. A já za těch šedesát let, co mám ateliér naproti hlavnímu vchodu do Akademie na Letné, za tu dobu neviděl, aby se ze dveří vyvalila skupinka hlučných posluchačů. Asi je jiný čas a jiné zvyky.“

Tomu všemu se chci automaticky bránit. Kdybych se měl někde dohadovat, vytáhnu pohotově řadu příkladů nezištné angažovanosti nebo projevů uměleckého ducha. Zároveň ale musím přiznat, že mnou část těch výtek rezonuje. Nemám na mysli stesky nad mladou generací. Možná je ale vážně ve společnosti – a projevuje se to i u studujících – méně bezstarostnosti, družení, optimismu. Kdy jste naposledy slyšeli někoho si pískat?

Blbou náladu si vysvětluju tím, že žijeme na troskách několika utopií a představ o tom, kam vlastně chceme směřovat. Ať už to byly národ, církev, socialismus, technologie nebo trh, tyto příběhy ztratily svou přitažlivost. Z jiných – jako je freska na Smíchově – má naše společnost vyloženě trauma. Mně ale ten výjev přišel dojemný, protože ukazuje, jak vypadá destilovaná představa o směřování a dnes tak chybějící naděje.

Jak do toho spadá fotbal? Ve správné podobě vytváří trhlinky, v nichž lze zažít bezstarostnost a kdy je jasné, kam míříme (kupříkladu: teď míříme porazit Babákovce apod.). Tenhle extatický prožitek nezažíváme sami, ale společně. To je obzvlášť důležité ve chvíli, kdy se poslední převládající ideologie kolektivity štítí.

Zároveň je to jen hra – já vím, já vím! Fotbalem se budoucnost, která za něco stojí, sama nevybuduje. Je ale bezútěšné žít bez záblesků lepší skutečnosti. A jsme-li tlačeni do individuality, pak je důležité znovu se učit zapojovat co nejvíce lidí a dělat to dobře.

Možná se mýlím ve svém hledání hlubších důvodů za tím, že je příjemné si zakopat, být v létě na sluníčku a zažít divoké dohry turnaje. Právě tahle skutečnost je ale pevným bodem, je jistá, a tak doufám, že bude pokračovat ještě dlouho.

ⓡ

Reportérská povinnost si na závěr ještě žádá fakta: letošní turnaj slavně vyhrál na penaltový rozstřel ateliér A4, na druhém místě se umístila A2. Zápas o třetí místo se nehrál, šlo se už na pivo.

Trhliny a zAblesky
na fotbalovEm
turnaji UMPRUM

Krásná tradice, kdy se po klauzurách velká část naší školy na den přesune do Zadní Třebáně, aby tu soupeřila ve fotbale. Mám to rád od první minuty, kdy přijedeme na hřiště na ostrově obklopeném Berounkou. Je tu zatím jenom ticho, rosa a brankář Architektury 1 Marko Čambor, který vždy přijede o hodinu dřív než všichni ostatní.

Tuším už v předstihu, že zase nebudeme stíhat smontovat brány a nalajnovat hřiště. A je to opět tak: najednou přijíždějí týmy, rosa je pryč, další týmy a otázky, kdy začneme, nestíháme montovat brány ani lajnovat hřiště a pak už se bez oficiálního zahájení píská start prvního zápasu.

S ateliérem rovnou naskakujeme do hry proti hráčkám z oboru Teorie a dějin umění. Na turnaji mají premiéru a někde zachytím, že si snad v předstihu nachystali soubor textů na téma kopaná. Kdo čekal krasodušnou hru, šeredně se spletl: od první minuty je to ryze živelný boj. Sami se sehráváme, uklidňujeme a dostáváme do kostrbatého rytmu téhle hry. Když zápas končí, s úlevou si všichni plácneme a splavení se ploužíme schovat do stínu.

Trochu se tam uklidním, rozkoukám a vidím, že vážně přijelo víc týmů než loni. Vítáme tak mimo jiné comeback pruhované Fotky 2 nebo samostatného Volného umění v tílkách potištěných sítotiskem. Teprve dopolední slunce září takovou silou, že na něm nejde ani odpočívat. Hrát pak v takové výhni je šílenství – a tak si jdou někteří o pauze ještě zapálit.

Velmi brzo někdo objeví klíčovou obranu před kolapsem z přehřátí. Hned za hřištěm teče Berounka rychle a když do ní vlezete u jednoho rohového praporku, proud vás unáší jako tobogán po celé délce hrací plochy. Vrší se drobná osvěžení mezi zápasy, diskuze nad taktikou, turnaj postupuje a náš tým se prokousává do vyřazovacích částí.

Průběh popisuju jako idylu a myslím vážně každé slovo. Všechno pochopitelně není růžové. Vynechat nástup byla chyba a napadají mě produkční věci, na něž jsem měl reagovat hbitěji. I v nedokonalé formě ovšem fotbal přináší něco výjimečného.

Kopaná totiž vstupuje do nelehké situace. Ve dnech před turnajem se u mě sešlo několik kritik současného studentského života. Vytrácí se prý nadšenectví a ochota nezištně se angažovat. Snad dokonce budou studenti chtít být placení za to, že vůbec dochází do školy! Slýchám, jak je studium krotčí oproti nedávné době. A postesknutí našeho nejstaršího absolventa pěkně ukazuje, že i oproti dávnější: „Věčně se ve škole něco oslavovalo. A já za těch šedesát let, co mám ateliér naproti hlavnímu vchodu do Akademie na Letné, za tu dobu neviděl, aby se ze dveří vyvalila skupinka hlučných posluchačů. Asi je jiný čas a jiné zvyky.“

Tomu všemu se chci automaticky bránit. Kdybych se měl někde dohadovat, vytáhnu pohotově řadu příkladů nezištné angažovanosti nebo projevů uměleckého ducha. Zároveň ale musím přiznat, že mnou část těch výtek rezonuje. Nemám na mysli stesky nad mladou generací. Možná je ale vážně ve společnosti – a projevuje se to i u studujících – méně bezstarostnosti, družení, optimismu. Kdy jste naposledy slyšeli někoho si pískat?

Blbou náladu si vysvětluju tím, že žijeme na troskách několika utopií a představ o tom, kam vlastně chceme směřovat. Ať už to byly národ, církev, socialismus, technologie nebo trh, tyto příběhy ztratily svou přitažlivost. Z jiných – jako je freska na Smíchově – má naše společnost vyloženě trauma. Mně ale ten výjev přišel dojemný, protože ukazuje, jak vypadá destilovaná představa o směřování a dnes tak chybějící naděje.

Jak do toho spadá fotbal? Ve správné podobě vytváří trhlinky, v nichž lze zažít bezstarostnost a kdy je jasné, kam míříme (kupříkladu: teď míříme porazit Babákovce apod.). Tenhle extatický prožitek nezažíváme sami, ale společně. To je obzvlášť důležité ve chvíli, kdy se poslední převládající ideologie kolektivity štítí.

Zároveň je to jen hra – já vím, já vím! Fotbalem se budoucnost, která za něco stojí, sama nevybuduje. Je ale bezútěšné žít bez záblesků lepší skutečnosti. A jsme-li tlačeni do individuality, pak je důležité znovu se učit zapojovat co nejvíce lidí a dělat to dobře.

Možná se mýlím ve svém hledání hlubších důvodů za tím, že je příjemné si zakopat, být v létě na sluníčku a zažít divoké dohry turnaje. Právě tahle skutečnost je ale pevným bodem, je jistá, a tak doufám, že bude pokračovat ještě dlouho.

Reportérská povinnost si na závěr ještě žádá fakta: letošní turnaj slavně vyhrál na penaltový rozstřel ateliér A4, na druhém místě se umístila A2. Zápas o třetí místo se nehrál, šlo se už na pivo.